Tenhle žhář má zobák a peří
V Austrálii by zřejmě řekli něco jako: léto, horko, požáry? Nic neobvyklého. Území klokanů a nejjedovatějších potvor na světě totiž sužují plameny poměrně často. Jejich sezona vrcholí od prosince do února, kdy je na jižní polokouli léto. Tohle bude znít jako scénář z divokého akčního filmu. Vyprahlá země a extrémní teploty tvoří ideální podmínky. To je pak těžké označit viníka, když je všude takové sucho, že by Robinson rozdělal oheň pouhým pohledem. Hasiči v Austrálii tak mají každé ”Černé léto”, jak už tomu tady začali říkat, hodně napilno. Někdo jim ale do jejich snažení opakovaně hází vidle. Skoro jako by o kus dál vždycky někdo schválně škrtnul zápalkou.
Ti zatracení žháři nejsou nikdo jiný než trojice zlomyslných ptáků - luňák hvízdavý, luňák hnědý a raroh proměnlivý. Vyberte si, všichni se v požárech vyžívají. V praxi to vypadá tak, že seberou do zobáku čmoudící větev a o kus dál ji zahodí do suchého roští. Když začne hořet, vypudí to z úkrytu spoustu kořisti, a hostina může začít! Aboridžinci jim přezdívají ohniví ptáci. Tohle nevšední přírodní divadlo jen zvyšuje hasičům zápal do práce. A záviděníhodné to není.
Hořící hora
Ani v případě australské Mount Wingen, které se přezdívá příznačně Hořící hora, nelze prstem ukázat na člověka. Dávno před naším letopočtem se tu vznítilo uhelné podloží. Oheň zde započal nekonečnou přehlídku, kterou pořádá dodnes.
Někdo špekáčky?
V dnešním Turecku, pár desítek kilometrů od Antalye, jezdí turisté za zajímavým fenoménem. Říká se mu ”hořící skála” - Yanartas. O ohnivém dechu Chiméry psal již Homér v díle Iliada, proto je zdejší vývěr zemního plynu pojmenovaný podle mytologické příšery. Dnem i nocí tu plápolají ohníčky, jak nekonečné táboráky. Ve starých záznamech se dočtete o tom, že Hořící skála bývala významným orientačním bodem pro mořeplavce. Uhasit to nelze, přestože snahy jako polít plameny vodou nebo zasypat hlínou tu byly. Ale během pár minut se zase vznítí.
Když člověk škrtne zápalkou
Ale pak tu máme samozřejmě i několik případů čisté lidské hlouposti. Jedním z nich je město Centralia v Pensylvánii. Nebo máme raději říkat Město duchů? Vypadá to tu trochu jako Silent Hill. Jo počkat, ono se vlastně tohle město stalo inspirací známému hororu. Za zkázou Centralie stojí černé uhlí. Hasiči dostali v roce 1962 za úkol zbavit se všech podzemních skládek. Jenže už nikdo nepočítal s tím, že se spolu s ”bordelem” vznítí i uhelná ložiska. Ta stále hoří a ještě chvíli hořet budou.
Uhlí těžili i v Indii, konkrétně oblast Jharia byla nejlepší. Ale pak sérií neštěstí vznikl požár. Který bohužel přiživil kyslíkem nápad začít těžit uhlí z povrchu. Tak těží, ale zároveň tu každý rok jednou takové množství uhlí shoří. Ohnivou Tour zakončíme v Turkmenistánu, kde mají vlastní Bránu do pekel. Lidé si tam jezdí dělat selfíčka. Nejčastěji se v souvislosti se vznikem tohoto požáru hovoří o chybě sovětských inženýrů, ale jisté to prý není. Původně všichni mysleli, že to vyhoří. Ale děje se tak už 50 let a to víte, že v okolí kráteru je libový vzdoušek.
Brána do pekel v Turkmenistánu je turisticky oblíbená.
Zdroj: iGlanc.cz, Deník, Uncovering PA
