Kolikrát jsem za posledních deset let do Marrákeše letěla? Padesátkrát? Šedesátkrát? Dá se v tom případě mluvit o osudové lásce? Asi ano, zažila jsem červené město v dobrém, i zlém, a přesto, kdykoliv jsem vystoupila na marrákešském letišti a ucítila závan jemně kořeněné vůně z nedalekých bazarů, prostoupil mě pocit štěstí a věděla jsem, že jsem tady správně. A to i přesto, že začátky občas nebyly snadné.
Smlouvat se musí
„Marhaba, madam“, posadil mě bezzubý prodavač na nízkou židličku a začal z výšky nalévat zlatavý čaj. Ještě jsem se ale ani nestačila napít a už přede mnou stály nádobky s pestrobarevným obsahem. „Máta, růže, henna,“ vychrlil na mě děda, a přitom smíchal trochu eukalyptu s horkou vodou. Natáhla jsem směs do nosu a cítila, jak se celé moje dýchací ústrojí pročišťuje. Pročistila se i moje peněženka. Z krámku jsem tehdy odešla obtěžkaná nejrůznějšími pytlíky, a lehčí o spoustu drobných. Tehdy, deset let zpátky jsem ještě netušila, že s šibalskými prodavači musím smlouvat. Byla jsem prostě brráníja – cizinka!
Bloudila jsem uličkami, neměla tušení, kde je sever ani jih, a divila jsem se, jak tady může někdo žít. Kdyby mi v tu chvíli šuéfa (věštkyně, které často vysedávají v rohu hlavního náměstí) vyčetla z ruky, že se sem později na několik let přistěhuji, označila bych ji za podvodnici. Jenže Maroko má kouzelnou moc. Než jsem si stihla všimnout, usadily se mi všechny ty vůně, zvuky a úsměvy v těle jak podkožní tuk a nepustily se.
Složit hlavu v rijádu
Narůžovělé fasády obytných domů na první pohled vypadají všechny stejně. Zaklepu na železné klepadlo, dřevěné dveře se otevírají, udělám několik kroků a ocitnu se rázem v jiném světě. Hluk motorek z ulice ztichne, zůstane jen šumění fontány, kolem poletují ptáci a recepční Meryem mi servíruje sušenky s příchutí pomeranče. Jemně tepané lampy v mém pokoji házejí abstraktní stíny, koupelna je vykládána tradiční mozaikou zelíž a atmosféru doplňují orientální koberce. Nevím, kam se podívat dříve. Jsem šťastná, že můj oblíbený rijád přežil zemětřesení bez úhony a těším se, jak si v této oáze klidu na několik dní odpočinu.
Ubytování v rijádech, tedy starých zrekonstruovaných palácích, neodmyslitelně patří k jedinečným cestovatelským zážitkům a každému návštěvníkovi Maroka ho doporučuji vyzkoušet. Jen si předtím ověřte, že se rijád nenachází moc hluboko v labyrintu uliček, jinak byste mohli strávit hodiny jeho hledáním.
Vzhůru do staré medíny
Sbah al kheir! Sbah al núr! Dobré ráno, krásné prosluněné ráno! Přejí si navzájem Maročané. A ono krásné opravdu je, zvlášť když mi ho zlepšuje klasická marocká snídaně, výběr nejrůznějších palačinek, marmelád a oliv na sto a jeden způsobů.
Posilněna vyrážím do města. Až na několik málo míst není naštěstí vůbec poznat, že se tady nedávno zatřásla zem. Ulice jsou uklizené, na tom si každý prodejce dává záležet.
Žaludek mi po čase připomíná, že je čas oběda. Naháněč z místní restaurace mi okamžitě přečte myšlenku a strká mi pod nos jídelní lístek s nabídkou kuskusu. Ale to pozor! Dobrý kuskus, tedy ten, který se objevil na seznamu UNESCO, najdete v marockých restauracích pouze v pátek, kdy ho obědvají téměř všichni Maročané. V ostatní dny většinou jde o podprůměrný pokrm určený primárně nevědoucímu turistovi. Ale co si tedy dát? Ochutnám někde tažín se švestkami a hovězím masem? Nebo dlouze dušenou tanžíu? Nebo? „Co máte v těch hrncích,“ ptám se kuchaře u pouličního stánku a nakláním se přes pokličku. Jemně kořeněné fazole, čočka, kuře s olivami a citronem. Od toho posledního si nechám naplnit talíř, usadím se mezi štamgasty, kteří mi popřejí dobrou chuť, a pochvalně kvitují, jak dobře umím jíst jen za pomoci pravé ruky a chleba.
V podobných podnicích, kde si na jídle pochutnávají místní a kde se mohu kuchaři dívat přímo pod ruku, se nikdy nebojím, že mi bude špatně. A to i když samotná zařízení na první pohled trochu strašidelně vypadají. Nedůvěru ve mně naopak vzbuzují načančané restaurace, ve kterých nevidím ani jednoho Maročana. Když si chci vyhodit z kopýtka, a užít trochu luxusu, vyberu si raději restauraci oblíbenou u zámožnějších Maročanů. Ty se většinou nachází v Guelliz, novém městě vzdáleném od tradiční medíny zhruba kilometr.
Nad nejvyšší marrákešskou mešitou pomalu zapadá slunce a okolo hudebníků na proslulém náměstí Jemaa El Fnaa se začínají vytvářet hloučky lidí, kteří se sem přišli potěšit hudbou a dobrým jídlem. Nesourodá, a přitom naprosto melodická směs zvuků se ke mně z velkého náměstí nese ještě dlouho do noci, až mě nakonec ukolébá ke spánku – do mého marrákešského snu.
Z první ruky
Radost z obchodování a smlouvání o cenách mají Maročané v krvi. Nekazte jim to a přistupte na jejich hru.
Autorka textu v Maroku žije, spolu se svým kamarádem zde založila cestovní kancelář, která umožňuje poznat autentické Maroko. Nám dala pár tipů, které se můžou hodit.
Maročané jsou přátelští, nápomocní a ocení dobrý vtip. Útočí na mě dotěrný obchodník? Místo kyselého výrazu nasazuji široký úsměv a přátelsky odpovídám, že peníze šetřím na večeři. A dress code? Žádný oficiální Maroko nepředepisuje. Je ale fakt, že většina Maročanů i Maročanek se více zahaluje než Evropané, a já osobně se pak v jejich společnosti v kraťasech a tílku necítím dobře. Elegantní volné šaty jsou navíc v marrákešských uličkách fotogeničtější.
Zdroj: časopis Glanc