Můj každý návrat do Kambodžského království je doják: vracím se do země, která mi před patnácti lety otevřela mysl i srdce, naučila mě větší trpělivosti a důvěře k neznámému, dala mi náměty na několik filmových a rozhlasových dokumentů. Během let jsme se spolu s touhle kráskou už dostatečně poznaly: pokaždé, když přijedu, mi na uvítanou polechtá nos směsí prachu, vonných tyčinek, slunce, jasmínu a pouličních restaurací. Nic totiž nevoní jako Kambodža. A taky nic neroste jako Kambodža: zatímco ještě nedávno vypadalo hlavní město Phnom Penh z přistávajícího letadla jako provinční městečko daleko od nebe, dnes jeho panorama roste do mraků. Těžkne pod tíhou betonu, žhne pod paprsky slunce a přeje si být dalším – byť třeba malým – asijským tygrem, který vyrostl z neduživého kotěte.
Dobrý den, Česko
Naštěstí si Phnom Penh tvrdošíjně drží i ducha starých časů, kdy země byla součástí Indočíny. Její dozvuky už moc neslyšíte – ta tam je doba, kdy Kambodžani mluvili francouzsky. Zato odkazy na staré časy vidíte na každém kroku: patrové koloniální stavby s balkony a teráskami, těžký zdobný nábytek z akácie, plněné křupavé bagety, co vám místní nabízejí na každém rohu, úzké uličky vlévající se do širokých bulvárů a obtékající kruhové objezdy, tropická zeleň, plahočící se jako bujná Adéla celým městem. Honosné nábřeží, podél kterého se valí vody tří řek – Basscy, Mekongu a Tonle Sap – a kde místní tráví večery, když už spalující slunce přejde do smířlivých červánků a loďky vyrážejí masou vody za rybolovem. Miluju si sednout a dívat se, jak město žije: zatímco ráno se na nábřeží cvičí, a není to tak dávno, kdy Kambodžani ve městě objevili běh, večery jsou jako nedělní promenáda v prvorepublikové Praze.
„Chcete zelené nebo žluté mango,“ ptá se mě dáma s vozíkem a vyskládaným dračím ovocem, ananasem a banány mnoha druhů. S chirurgickou přesností dokáže zelené mango zbavit slupky i pecky, nakrájet dužinu na hranolky a podat mi ji spolu s pytlíčkem soli, cukru a chilli. Kopanec svěžesti za dolar, tedy za 4000 kambodžských rielů, a já se můžu dál věnovat svým úvahám v doslechu večerních buddhistických manter z kláštera Oulanom a v dohledu Královského paláce… Jak se asi má král Norodom Sihamoni, který dodnes čte české noviny a mluví spisovnou češtinou? Jak by z jeho úst dnes znělo „Dobrý den, Česko“?
Zdali vzpomíná na dobu, kdy ho táta – král Norodom Sihanouk – ukryl do spřáteleného Československa, když v Kambodži začala být horká půda? Jestli ještě ví, jak vypadá základní škola v pražské Ostrovní ulici, pražská konzervatoř nebo AMU, kde studoval balet? Jak se do jeho DNA otiskla doba, kdy Phnom Penh včetně královského paláce vystěhoval Pol Pot s Rudými Khmery a hlavní město proměnili v místo duchů a bolestného kvílení? Vlastně ani nečekám na odpověď. Koneckonců myslím, že nikdo z místních ji nečeká – krále mají lidé v úctě, ale jeho funkce je pouze reprezentativní, a tak ani retrospektiva z jeho úst není třeba.
Ostatně dodnes smutnou historii království v hlavním městě připomínají pietní místa: především Killing Fields a muzeum Toul Sleng, které Rudí Khmerové zbudovali z bývalé školy a postupně do něj uvěznili 16 000 lidí, z nichž přežilo jen 12…
Chcete být vtipní? Řekněte, že nemáte ani na rýži
Právě smích na krásných tvářích, to je opojná příměs kambodžské přitažlivosti. Lidi, které jsem potkala při mých natáčeních ve slumech, na periferiích nebo na rýžových polích, všichni se umějí radovat ze života, ačkoli Pol Potův odkaz jim ještě dýchá na záda a promlouvá do jejich každodenního života. Jako žádný psychopatický krutovládce, ani on nestrpěl odpor a vyhladil ty nejnebezpečnější – inteligentní a studované, až zbyl porobený národ soumarů z rýžových polí. Přesto, anebo právě proto, jsem na svých cestách zažila rodiny, pro které bylo největším darem a bohatstvím vzdělání jejich dětí.
Můj kamarád v Banlugnu, co se sám vypracoval od nuly, se své děti snaží držet na univerzitách a u sebe v guesthousu učí místní děti angličtinu. Sám ji mrská líp než já a občas se mi nahlas směje, když se neumím zrovna vymáčknout. Jiný kamarád, co má děti sotva držící aktovky na zádech, tvrdí, že i kdyby měl tuk tukem vydělávat až do smrti, jeho děti musejí dostat co nejkvalitnější vzdělání z nejlepší školy. A paní Cchi, která nikdy neopustila svůj domek ve stínu chrámového města Angkor, ještě ve svých osmdesáti letech vyráběla speciální chrámové vonné tyčinky, aby celá její rodina včetně vnoučat dostala akademické vzdělání. Když ji natáčím do cestovatelského dokumentu, usmívá se skoro bezzubými ústy a ukazuje, jak kůru místních stromů stlouká v prach, vytváří z něj pastu a tou potom obaluje metr dlouhé bambusové stvoly.
Smíchu plno je i na barevném tržišti. Naprostá většina prodejců miluje svoji práci a neváhá svou lásku použít jako sečnou zbraň proti turistovým úsporám. „Madáááá…“, křičí na mě s širokým úsměvem útlounká dáma khmerskou angličtinou, která polyká poslední písmena. Chce mi prodat další kromu, typickou místní kostkovanou šálu, i když vidí, že jednu mám na krku. „Suasadáj, ale já už stejnou mám,“ směju se na ni a ukazuju si na krk. „Same same but different,“ hází další typický vtip Kambodžanka. Prostě její šála sice může vypadat identicky, ale to dá rozum, že je úplně jiná, protože ji přece ještě nemám na krku. A tak přicházím s těžkou palbou, kterou mě naučil můj kamarád, který dlouhá léta žil v Siem Reapu: „Nemám ani na rýži pro děti!“, načež se prodejkyně a všechny kolem ní zlomí v pase. Tolik vtipu by od bělošky nečekaly. Chechtáme se všechny na celé kolo, a i když si kromu nakonec nekoupím, odcházím z tržiště jako dobrá známá.
Nebát se a důvěřovat
Jako dobrá známá se už cítím ve všech koutech Kambodže, kde jsem točila dokumenty i putovala za dobrodružstvím. Všude mne přivítala tahle kráska jako vřelá hostitelka, úrodná a soběstačná, bohatá na plodiny, nerosty, faunu i flóru. Rudé prašné cesty se všemi odstíny zelené v krajině, s průzračným teplým mořem, bohatou historií, jedinečnou džunglí a s osmým divem světa – chrámovým komplexem Angkor. Ten bohužel bývá často jedinou zastávkou turistů, kteří si „odskočí“ z vedlejšího Vietnamu či Thajska, aby se po dni dvou vrátili zpátky do sebevědomějších a věhlasnějších turistických destinací. Ano, Angkor se dá vidět tisíckrát a ani já ho nikdy nevynechám. A stěží se pokaždé ubráním dojetí, že jsem, zaplaťbuddha, zase tu! Vprostřed magického pole staré khmerské říše, ve své době v největším městě na světě, které po odchodu lidí skryla a uchovala džungle.
Plocha cca tisíce kilometrů čtverečních se dá zkoumat dlouhé dny a vy si skutečně můžete koupit vstupenku na den, ale i na týden a vidět stovky památek v několika okruzích, ale i prostý život v okolí: práci na rýžových polích, domácí manufakturu na výrobu rýžových nudlí, výrobu palmového cukru anebo řezbářskou dílnu, kde koupí jedné sošky Buddhy pomůžete celé rodině s živobytím.
Ale Angkor se nerovná celá Kambodža: ta má daleko víc příchutí a vůní, mnoho jedinečností i svoji magii. Třeba když se zúčastníte kurzu vaření a pouze z lokálních surovin připravíte tříchodovou fantastickou večeři – jarní závitky s chilli omáčkou, tradiční specialitu amok s jasmínovou rýží a smažené banány s palmovým cukrem a kokosovým mlékem…
Když jdete hluboko do ratanakirské džungle, z hamaky pozorujete hvězdy nad hlavou a ráno vás vzbudí zvuky ptáků a opic. Když se plavíte spolu se slony v říčce, ochutnáte čerstvý kampotský pepř a po parném dni si dáte kambodžskou masáž. Když ještě za tmy běžíte džunglí a stopujete druh gibona, kterého nenajdete nikde jinde na zeměkouli než na severovýchodě království. Anebo když ráno stojíte vprostřed ohně na kraji Battambangu, abyste s kamerou viděli, jak maminka čtyř dětí připravuje pochoutku bamboo sticky rice.
A právě třeba Battambang mě naučil naprosté důvěře v Kambodžu: kdysi jsme s kameramanem přijeli autobusem v noci na kraj města, v ruce jen papírek se jménem guesthousu. Na autobusovou zastávku nepřijely tuk tuky, kam bychom se vešli oba s batohy, ale taxikáři na mopedech. Nikdo z nich nemluvil anglicky. Bylo mi jasné, že se budeme muset rozdělit: na moped jsme se totiž vešli sotva já, můj batoh a řidič. A tak jsem s kambodžským klukem, s batohem a bez znalosti jazyka zmizela ve tmě a věděla jsem, že musím důvěřovat ve shledání v guesthousu. V dobrý konec cesty. V dobrou mysl člověka, který mě veze temným lesem… nad námi hvězdy, v nose vlhká vůně stromů, a já osm tisíc kilometrů od domova… Právě tahle důvěra je jednou z příchutí lásky, s níž vždycky zažívám Kambodžu.
Zahalit ramena a neztratit tvář
Během posledních patnácti let prošla Kambodža výraznou proměnou: rostou města, dospívá generace nových akademicky vzdělaných lidí, výrazně se zlepšila péče o turisty, kteří jsou solí malé ekonomiky – pomáhají drobným prodejcům a restauratérům přežít rok. Dnešní Kambodža se lépe dorozumí (alespoň mluvenou) angličtinou, v zemi začala fungovat řada podpůrných programů a mezinárodních neziskových organizací, které se starají o potřebné.
Kambodža zůstala v srdci mnoha cestovatelů, kteří z lásky k zemi nakonec zapustili kambodžské kořeny a zůstali v zemi třeba jako manažeři v různých turistických službách. Země tak hezky přemostila propast mezi evropskou nervozitou a náročností a khmerskou pohostinnou nesmělostí: raději neztratit tvář a nezkontrolovat znovu objednávku, v kuchyni objednat jiné jídlo, přinést ho a doufat, že si turista nevšimne rozdílu. A když všimne, nějak to zvládnout s pomocí úsměvu a „ajem sorríííí“.
Neztratit tvář, to je, oč tu běží, i v případě návštěvníka země: stejně jako se nepodává ruka mnichům, nechodí se v plavkách po městě a bez zahalených kolen a ramen do buddhistických chrámů, Kambodža je milá a tichá a v žádném případě nezvyšuje hlas. To se nesluší ani pro návštěvníka. Křiku je třeba se vyhnout i v případě, že jste v právu a v restauraci vám donesli špatné jídlo, anebo si naúčtovali více peněz: sice se domůžete svého, ale při vaší příští návštěvě si vás obsluha pravděpodobně ani nevšimne a nechá vás celý večer čekat na jídelní lístek, než sami pochopíte, že v restauraci nejste vítaní. Kambodža je zkrátka dáma jemných mravů, co nenechá cloumat svým majestátem. Pokud jí však věnujete čas, jste trpěliví a přimhouříte oko nad její občasnou neohrabaností, a necháváte vůči ní otevřené srdce, nikdy vás nezklame. Koneckonců, když ji milujete, není co řešit.
Markéta Oddfish Nešlehová
Markéta Oddfish Nešlehová
Dokumentaristka, scenáristka a režisérka, tvořící zejména pro Českou televizi. Autorka několika filmů o Kambodži: Na cestě po Ratanakiri, Na cestě po kambodžském Angkoru, Můj skřítek se jmenuje Resmay a dalších. Pořádala a fotila velkoplošnou výstavu fotografií Děti patří do školy, jejíž výtěžek byl věnován na vzdělání konkrétních kambodžských školáků. Je autorkou projektu Zažít Kambodžu – do země pořádá expedice pro malé skupiny s cílem zažít Kambodžu udržitelně a s podporou pro malé místní podnikatele.
Zdroj: časopis Glanc, redaktorka místo procestovala
