Lužice je území rozdělené dnes mezi Německo (většina rozlohy), Polsko a Česko. Historicky se dělí na Horní Lužici, která je blíž Čechám, a Dolní Lužici, která je severněji. Mým cílem byla Lužice Horní, zejména města Lobava (Löbau), Zhořelec (Görlitz) a Žitava (Zittau).
Do Lobavy mě zlákala Schminkeho vila. Řadí se totiž mezi čtyři nejvýznamnější rezidenční domy klasické moderny na světě, a to spolu s brněnskou vilou Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe, Le Corbusierovou vilou Savoye a Domem nad vodopádem od Franka Wrighta. Dům navrhl v roce 1933 architekt Hans Scharoun pro rodinu Fritze Schminkeho – majitele továrny na těstoviny. Mimochodem, o něm se tvrdí, že Sasy, zapřisáhlé jedlíky brambor, naučil jíst těstoviny. „Zadání pro architekta bylo stručné a pragmatické: Moderní dům pro dva rodiče, čtyři děti a příležitostně jednoho či dva hosty,“ říká Merte Stork z Nadace Haus Schminke.
Se svými terasami, venkovním schodištěm a mnoha kulatými okny vila připomíná loď, a tak se jí někdy říká Nudlový parník (Nudeldampfer). Nechybí v ní rozsáhlá zimní zahrada ani původní, do detailu promyšlená kuchyň. Z původního vybavení toho moc nezůstalo, a to i proto, že za éry NDR zde sídlil například „Dům pionýrů“. Dobový nábytek tedy nahrazují dokonalé repliky.
Sami Schminkeovi v domě žili jen 12 let. V roce 1945 zabavila vilu Rudá armáda a využívala ji jako vojenské velitelství. V roce 1946 dostala rodina dům zpět, ale zároveň byla zkonfiskována Schminkeho továrna na těstoviny. Továrník pak v roce 1950 opustil NDR, kde byl považován za válečného zločince, protože jeho firma dodávala nudle wehrmachtu. O rok později byla nemovitost vyvlastněna. Dnes je možné si Schminkeho dům prohlédnout jako architektonické muzeum. A dá se zde i přespat.
V Lobavě sídlí také manufaktura na výrobu známých klavírů a pianin August Förster
Od jezera k plátnu
Prohlídka Schminkeho vily je velkým zážitkem. Těch jsem si ale z Horní Lužice odvezla mnohem víc. Třeba díky výletu k Berzdorfskému jezeru, které vzniklo zatopením bývalého lignitového dolu. Napouštění začalo v roce 2004 a trvalo devět let, přičemž celý proces urychlilo protržení hráze polské přehrady Niedów. Dnes křišťálově čisté Berzdorfské jezero stejně jako třeba naše Máchovo jezero tak není jezerem, ale rybníkem. Vizuálně ovšem připomíná moře.
Na česko-sasko-polském pomezí vás zaujmou i podstávkové domy. Za jejich výkladní skříň se považuje vesnice Dittelsdorf, kde se těchto stavení zachovalo více než 120. Laik si možná na první pohled řekne, že jde o domy hrázděné, ale pozor, je v tom rozdíl. U podstávkových domů zpravidla roubenému přízemí předstupuje samostatná konstrukce – podstávka, která vynáší staticky odděleně patro nebo střechu. Systém vznikl v reakci na rozjíždění roubení, které hůře odolává svislému tlaku konstrukcí nad ním.
Příjemně, „jako doma“ jsem se pak cítila v Žitavě. Možná i proto, že ve středověku šlo o nejseverněji položené české královské město. Zdejší barokní měšťanské domy, které lemují hlavní náměstí, i renesančně--klasicistní radnice stojí za samostatnou prohlídku. Vaší pozornosti by neměl uniknout ani Hotel Sonne, který byl na náměstí vystavěn kolem roku 1710 a býval jedním z nejlepších hotelů ve městě. Po nedávné rekonstrukci si tuto reputaci získává znovu.
To nejcennější se ale ukrývá v žitavském kostele svatého Kříže. Dnes už neslouží církevním obřadům, ale v gigantické vitríně zde najdete vzácné postní plátno o výšce 8,2 metru a šířce 6,8 metru.
Zdroj: časopis Glanc
