Tehdy vědcům i „obyčejným“ smrtelníkům došlo, že je třeba podporovat světlé stránky života, pozitivní emoce a rozvoj osobnosti. „Určitě není dobré říkat pesimistovi: Nebuď takový pesimista!“ varuje hned na začátku naší debaty Alena Slezáčková, zakladatelka a koordinátorka Centra pozitivní psychologie v ČR.

Možná se tak narodila...

Každý člověk dostává do vínku, zda spíše inklinuje k optimistickému vidění světa, anebo k tomu pesimistickému, tedy zda v překážkách vidí výzvy, anebo ho naopak překážky zastavují a berou mu sílu je překonávat. „Odborníci se domnívají, že tak z padesáti procent se jako pesimisté či optimisté rodíme, zbytek je otázkou výchovy a životních zkušeností,“ pokračuje psycholožka.

Změnit toto vrozené nastavení není jednoduché. Zejména u dětí platí, že bychom je neměli kritizovat za jejich spíše pesimistický přístup k životu nebo je zesměšňovat větami typu: „Ty jsi takový náš strašpytel!“ Anebo „Ty jsi ale negativista!“ Člověk za svůj vrozený postoj nemůže, jak jsme uvedli výše, a do značné míry je mimo jeho přímou kontrolu. „Určitě bychom se u dětí neměli snažit lámat to silou. Obecně se ve výchově nejvíc osvědčuje jít příkladem a platí to i zde. Nemáme tedy katastrofizovat, dělat z komára velblouda, zaměřovat se jen na negativní věci, říkat, že všichni to umějí nebo dělají, jen ty ne, a tak dále,“ radí Alena Slezáčková.

Dobrým příkladem, kdy to můžeme zkusit praktikovat, je třeba vysvědčení. Dítě domů přinese pět jedniček, jednu dvojku a jednu trojku. A co udělá většina rodičů? Začne hned řešit trojku. Optimistický způsob řešení a myšlení ale spočívá v tom, zaměřit se nejprve na jedničky, říct, že je dítě šikovné, pochválit, zeptat se, co ho baví nejvíc. Pak se podívat na dvojku a na závěr se zeptat, proč si myslí, že má z toho jednoho předmětu trojku. Pokud někoho nejprve povzbudíme a oceníme na něm to dobré, pramení z toho pak jeho větší důvěra v sebe sama a také toužebný optimismus.

Pozitivní psychologie je na vzestupu

Pozitivní psychologie se v posledních letech stala nepřehlédnutelným proudem. K jejímu vzniku přispěl prohlubující se zájem badatelů o studium kvality života a faktorů přispívajících k osobní pohodě a kladnému prožívání životních zážitků a zkušeností.

Podle amerického psychologa Martina E. P. Seligmana reaguje tento směr na fakt, že se psychologové dlouhou dobu zabývali zejména problémovými oblastmi, rizikovými faktory a poruchami, přičemž všechno pozitivní v našich životech, anebo jak toho dosáhnout, se přehlíželo. Změnu nastolil mimo jiné právě Martin E. P. Seligman. Profesor psychologie na Pensylvánské univerzitě a jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století proslul svou teorií naučeného optimismu, což je i titul jeho knihy z roku 2006.

Naučený optimismus

Původní Seligmanovy experimenty se v 70. letech 20. století ale týkaly něčeho jiného, a to naučené bezmocnosti. Základní myšlenkou bylo, že lidé, když se dlouhou dobu ocitají v nepříznivé situaci, kterou nemohou ovlivnit, upadnou do stavu bezmoci – došli k tomu, že se s danou situací nedá nic dělat, a vzdali snahu to změnit.

Seligman si dále všiml, že když se podmínky změní a situace už by se dala řešit, dotyční už to mnohdy ani nezkusí. „To je třeba důvodem, proč někdo stále setrvává ve stejně nefunkčních vztazích. V jednom zjistí, že nemá cenu třeba říkat svůj názor, a nese si to s sebou do dalších vztahů,“ uvádí příklad Alena Slezáčková. Anebo se to může stát ve škole, když mají děti vyhořelého učitele – po čase rezignují, učení je nebaví, nemají o ně zájem. Pak učitel odejde, přijde nový, nabitý energií, děti jsou ale stále (či po dlouhou dobu) netečné. „Když to Seligman objevil, tak si zároveň všiml, že zhruba patnáct až dvacet procent lidí, s nimiž dělal pokusy, to nikdy nevzdalo, nikdy se do stavu bezmoci nedostalo. Na ty se pak zaměřil a snažil se porozumět, proč mají pořád víru, že změna je možná. Možná ne hned, možná ne rychle, možná ne snadno, ale mají ji,“ popisuje genezi vzniku naučeného optimismu Alena Slezáčková.

Program naučeného optimismu Seligman vzal jako protiváhu naučené bezmocnosti. Naučený optimismus je vhodný pro ty, kteří si uvědomí, že v průběhu jejich života bylo do jejich hlav „nahráno“ mnoho myšlenek, názorů nebo postojů, které ale nevedou k dobrým věcem, a oni se rozhodnou vzít život do svých rukou a fungovat, myslet a cítit se lépe.

Jak optimismus trénovat

Seligman předložil pět kroků k optimismu, které ve své knize Průvodce pozitivní psychologií pak rozpracovala i Alena Slezáčková, jež k anglickým názvům vymyslela české ekvivalenty. Těch pět kroků je pojmenovaných ABCDE.

1. krok

Písmenko A (Adversity) je nepříjemná zkušenost (v knize Slezáčkové se nazývá A co je tohle?). Jde o jakoukoli situaci, která v nás spustí negativní emoce. Něco se nám nepodaří či přijde špatná zpráva.

2. krok

Písmenko B (Beliefs, v podání Aleny Slezáčkové Bláznivé myšlenky) je to, co si o dané negativní věci myslíme. Většině lidí naskakují hned na první dobrou obavy a katastrofické představy, aniž by byly racionálně podložené. Příkladem může být situace, kdy se manžel vrací ze služební cesty, doma se mračí a žena si začne představovat to nejhorší, co se mohlo v hotelovém pokoji dít. Vyčítat si takové myšlenky ale úplně nemůžeme. „Souvisí to s přirozeným fungováním naší mysli. V nejistotě máme tendence se spíše přiklánět k negativnímu vysvětlení, což je spjato s evolucí a tím, že je třeba si být vědomi nebezpečí a rizik, abychom přežili,“ vysvětluje Alena Slezáčková.

3. krok

Další v pořadí je písmenko C (Consequences neboli Co následuje?). Když začneme vytvářet katastrofické myšlenky, jsme z toho naštvaní, úzkostní, podráždění, a podle toho taky komunikujeme s ostatními, špatně spíme, špatně jíme, není nám dobře. A v tento moment vzniká problém, aniž by to vlastně na začátku nějaký problém reálně byl. Vytvořili jsme si ho sami v naší hlavě a on se teď promítá do našeho života, do našeho jednání.

4. krok

Teď přichází podle Seligmana okamžik, kdy se máme zastavit a zkusit na situaci nahlédnout jinak a zvrátit ji, zbavit se svých negativních myšlenek. Je tu možnost do děje vědomě vstoupit a změnit ho. Přichází D (Disputation aneb Dělej něco!) a to podle Aleny Slezáčkové může mít tři podoby.

Vraťme se k příkladu s manželem vracejícím se ze služební cesty. A zkusme přemýšlet jinak. Přijede, žena se na něj těší, on se ale mračí. Proč?

  • Možná je unavený po cestě. Možná má hlad. Jde o to, že začneme zpochybňovat své negativní představy (v našem případě o milence). „Diskutovat sám se sebou není snadné, obzvláště pokud jde o věci, které jsou pro vás důležité. Tuto roli někdy plní naše kamarádky, které nám řeknou, ať neblázníme, že se určitě nic neděje. Každopádně cílem je těmto bláznivým myšlenkám nabídnout nějakou střízlivou reálnou alternativu,“ říká k tomu Alena Slezáčková.
  • Podle ní může v této situaci někdy pomoci i takzvaná distrakce, tedy odklonění pozornosti tak, aby negativní myšlenky a emoce stále nezatěžovaly naši hlavu. Ideální je věnovat se něčemu, co nás opravdu baví a naplňuje. Pak se může stát, že se na danou činnost soustředíme natolik, že ostatní věci vypustíme z hlavy, odpočineme si a získáme nadhled.
  • Třetí „D“, které je možné vyzkoušet, je Distanc neboli odstup, a to v čase nebo v prostoru. Odstup v čase znamená, že se sami sebe zeptáme, zda je to opravdu tak hrozné, jak se to nyní jeví, zda nám to jako stejně velký problém bude připadat i za měsíc nebo za rok. Prostorový odstup zase znamená, že se místo přemýšlení půjdeme projít, nebo například odjedeme na víkend či týden pryč. „Mně se třeba osvědčilo, že se v situacích, kdy mám pocit, že toho je na mě moc, podívám na fotografii Země vyfocené z povrchu Měsíce. Díky tomu si uvědomím skutečné dimenze a získám potřebný odstup. Lidé mají někdy pocit, že jsou centrem celého vesmíru a že naše Já je to nejdůležitější. Ale každý z nás jsme vlastně jen docela malým dílkem v rozsáhlé a bohaté mozaice celého světa. Nebrat se tak vážně může v tomto momentě pomoci,“ nastiňuje další možný přístup Alena Slezáčková.

5. krok

A konečně jsme u písmene E (Energization neboli dodání síly). „Negativní myšlenky a emoce jsou energeticky velmi náročné. Hněvem, úzkostí a obavami se velmi vyčerpáváme. A naopak, když si dokážeme udržet pozitivní postoj a střízlivý odstup od negativních myšlenek, dokážeme se ponořit i do jiných věcí, šetříme svou energii a zároveň získáváme novou. Pak se můžeme zachovat mnohem lépe, než bychom se zachovali ve vleku pesimistických, negativních myšlenek a rychlých po sobě následujících a často zaslepených reakcí,“ vysvětluje Alena Slezáčková.

Pište si, jak jednáte

Pokud jsme ve svých životech víc pesimisty než optimisty, a pokud se nám to nelíbí, Seligman radí začít si psát, jak v určitých situacích jednáme, zanalyzovat si je. To je první úroveň našeho sebepoznání. Druhá úroveň je trénovat „jiné myšlení“. Tedy zavčas zastavit negativní myšlenky a dát jim jiný směr. Po nějaké době můžeme zjistit, že nás negativní myšlenky už ani nenapadají. A ano, je lehčí se nenaštvat, protože nám pošťačka zase nedoručila balík i přesto, že jsme byli doma. A těžší naopak, když chceme katastrofické scénáře přestat aplikovat na situace, na nichž nám opravdu záleží, jako je naše práce či partnerské vztahy. Podle Aleny Slezáčkové si ale můžeme pozitivní myšlení natrénovat na „malých“ věcech a pak nám mohou začít jít i u těch „velkých“.

Naslouchat sobě samým

Někdy si během snahy „myslet jinak“ můžeme uvědomit, že se tak děje kvůli něčemu, co vězí někde v naší minulosti. A možná si uvědomíme, že si s tím sami neumíme poradit. Pak je dobré zvážit pomoc. „Při terapii samozřejmě záleží, co za tímto pesimismem stojí. Zda to jsou rodinné vzorce, životní zkušenosti, osobnostní nastavení. Podle toho se pak snažíme hledat způsoby, které tomu danému člověku budou nejlépe vyhovovat, a hlavně budou funkční,“ říká psychoterapeutka Martina Viewegová.

Jak moc jsme pesimisté nebo optimisté, se mohlo ukázat i během karantény a strachu, který v nás vyvolal anebo stále vyvolává covid-19. I tato špatná zpráva pro celý svět může být – optimisticky viděno – výzva. „Covid-19 se zrovna u mé klientely neprojevil jako hlavní stresor, spíše hrál svou roli na pozadí. Některým klientům se ulevilo, našli si svůj smysl v šití a rozvozu roušek, mohli být legitimně doma, aniž by měli neustálý pocit tlaku, že by měli být sociální, výkonní a bůh ví, co všechno dalšího,“ konstatuje Martina Viewegová a dodává: „Sama za sebe v kontextu dopadů činností člověka na přírodu pevně doufám, že se norma změní k udržitelnějšímu a zodpovědnějšímu chování. Nejen ve vztahu k přírodě, ale i k nám samotným. Že začneme naslouchat více svému tělu a nitru.“

Zdroj: časopis Glanc