Když loni v létě panovala v Česku tropická vedra, přišlo mi nejlepší ujet jim k ledovci, konkrétně k tomu Stubaiskému. A byl to jeden z mých nejlepších nápadů! Naší základnou se stala vesnice Neustift im Stubaital a rodinný hotel Bergcristall, z jehož balkonu jsme večer po příjezdu pozorovali náš cíl pro další den – Stubaiský ledovec.

Den první: Ledovec

Těsně před výpravou se mě manžel zeptal, jestli mám s sebou rukavice, a já znejistěla. Ne, v červenci jsem si na ně při balení ani nevzpomněla. Ale díky jeho otázce jsem si alespoň do batohu přibalila další vrstvy oblečení. A později jsem za to velmi děkovala.

Autem jsme pak dojeli k úpatí ledovce a gondolou jsme se nechali vyvézt do stanice Fernau. Odtud jsme plánovali vystoupat do výšky 3000 m n. m., tam se najíst v restauraci a pak lanovkou pokračovat na vyhlídkovou plošinu Top of Tyrol (3210 m n. m.). 

Zpočátku nám počasí přálo, ale od Fernau nás začaly pronásledovat mraky. Nenechali jsme se rozhodit a podle itineráře stoupali po trase 102. Dvakrát jsme se ztratili – poprvé jsme se vyhýbali koze, která nám stála v cestě, a přitom jsme se napojili na vyhlídkovou odbočku 102a, podruhé jsme z trasy sešli poté, co naši pozornost rozptýlil pískající svišť. Náš respekt k horám v těchto chvílích sílil, zvlášť když nás mraky dohnaly a my se ocitli v mlze, kdy bylo vidět na pár kroků a sráz pod námi jsme jen tušili. Stačilo ale nehrát si na hrdiny, pokorně se otočit a najít místo, kde jsme udělali chybu.

Musím říct, že stoupání až na vrchol bylo pro mě občas náročné. Každopádně šlo o ten druh výstupu z komfortní zóny, který vás ve finále nakopne a zvýší vaše sebevědomí. Stav blaženosti jsme si pak s manželem vychutnávali v restauraci Eisgrat. Když jsem ji po tom stoupání spatřila poprvé, přišla mi jako zjevení! A podobný dojem na mě udělal i slovenský číšník, který nám vedle zaslouženého piva donesl tradiční vývar s tyrolskými sýrovými knedlíky. Pak  zbývala už jen třešnička na dortu – vyjet lanovkou na Top of Tyrol.

Snad v každém průvodci se dočtete, že se z téhle plošiny nabízejí „dechberoucí výhledy“. To ale nebyl náš případ. Střecha Tyrolska nás přivítala chladem, ve kterém by se mi ty rukavice hodily, mrznoucím mrholením, a hlavně mlhou, kvůli které jsme neviděli nic. No nic, tak příště!

Z vrcholu jsme se svezli gondolou a cestou zpátky do Neustiftu jsme zastavili ještě u úchvatného vodopádu Grawa. Ten je jedním z hlavních lákadel desetikilometrové turistické trasy WildeWasserWeg, která vede podél řeky Ruetz. Skládá se ze tří etap, které je možné projít buď najednou, nebo každou zvlášť. Několik kratších variant se dá ujít i s malými dětmi nebo s kočárem. 

Den Druhý: Schlick 2000

Druhý den svítí slunce a nebe má azurovou barvu. Po silnici linoucí se údolím tentokrát vyrážíme na druhou stranu, ledovec necháváme za zády. Naším cílem je vesnice Fulpmes a zdejší středisko Schlick 2000, které se v letní sezoně mění z lyžařského ráje v místo zaslíbené pěší turistice. Stejně jako včera se i dnes díky rezidentské kartě Stubai Super Card, kterou jsme dostali v hotelu, necháváme zadarmo vyvézt do horní stanice lanovky Kreuzjochbahn. Tady se nám nabízí pohled pro bohy – jako by se před našima očima zhmotnila ta nejdokonalejší katalogová fotka. Jenže tohle je realita!  

Schlick 2000 je vlastně vysokohorský dobrodružný park s řadou turistických tras. Nechybějí trasy vyžadující horolezeckou zručnost, méně náročné stezky jsou oblíbené i u seniorů a rodiny si užijí naučné stezky, které jsou průchozí dokonce s kočárkem.

My se vydali po trase vedoucí přes Gletscherblick, další z nejlepších vyhlídkových míst v celém regionu. Najdete zde atrakci – gigantický rámeček s nápisem Stubai, ve kterém se můžete nechat vyfotit s úchvatnými alpskými vrcholy na pozadí.

Odtud naše kroky vedly k Starkenburger Hütte, což je zároveň i jedna z chat, přes které vede Stubaiská hřebenovka (Stubaier Höhenweg). Vedle občerstvení vás tady čeká stanoviště, odkud můžete spatřit Sedm stubaiských vrcholů (Seven Summits Stubai). Nejde o vrcholy důležité jen svou výškou, ale i významem. A právě u Starkenburger Hütte stojí trojrozměrné informační body, které přibližují každou horu z téhle „velké sedmy“ a její historii. 

Dolů jsme sestupovali po svých. Výhledy byly fantastické, ale po hodině chůze už jsem cítila všechny „brzdící svaly“ na nohou. Inu, chodit z kopce taky není úplně bez námahy. Naštěstí jsme po dvouhodinovém sestupu ještě stihli gondolu ze stanice Froneben, která nás dovezla k parkovišti s autem.

Den třetí: Serles park a domů

Ráno při balení zjišťuji, že nemám Stubai Super Card. Jsem naštvaná, protože cestou do Čech jsme ještě plánovali navštívit nejvýše položený evropský klášter Maria Waldrast, a platit za lanovku se mi nechce, když bych to měla s kartou zadarmo. Běžím tedy za recepční a zoufale jí líčím, že mám problém a ztratila jsem kartu. „A v čem je problém,“ zeptá se žena v dirndlu. „Nemám kartu,“ odpovím. „Tak já vám vytisknu novou,“ nepřestává se usmívat recepční a během chvilky mi předává duplikát. Hurá, klášter bude!

Z vesnice Mieders se lanovkou Serlesbahnen necháme vyvézt do stanice Koppeneck. Zdejší park Serles je „hotspotem“ zejména pro děti, které se tu vyřádí ve vodním světě. Přímo vedle parku leží tyrkysově modré jezero Serles a od něj se turistickým vláčkem můžete nechat dovézt ke zmíněnému klášteru. Pokud ale můžete, jděte pěšky – cesta je příjemná a po rovince. A kdyby vás přece jen rozbolely nohy, osvěžte je na přírodním Kneippově chodníku vedle kláštera.  

Domů jsme se i po pouhých třech dnech vrátili nabití a šťastní. A letos se do Stubaitalu vracíme, tentokrát i s dcerami. Doufám, že vyhlídka Top of Tyrol nebude zahalená v mlze. Těším se také, že podrobněji prozkoumáme WildeWasserWeg a že vyrazíme na další tracky v turistickém ráji Schlick 2000. Třeba se tam potkáme!

Zdroj: časopis Glanc

Související články