Starobylé město, rozkládající se po obou stranách říčky Limmat a na pobřeží Curyšského jezera, založili už Římané, ale největší slávy se dočkalo až ve 20. století, a to hlavně díky bankovnímu sektoru. Nás ovšem zajímá něco jiného než penízky naskakující na bezpečných účtech. A sice odpověď na otázku, proč právě Curych figuruje už dvě dekády na medailových příčkách žebříčku měst, kde se žije nejlépe.
Život na prvním místě
Proč právě tady? Na prvním místě musíme zmínit až neuvěřitelnou funkčnost švýcarské demokracie, protože téměř všechno tu funguje ideálně. Což je základna, na níž všechno stojí. Druhou přidanou hodnotou je sázka na dobrý život, protože Švýcaři objevili zvláštní kouzlo vyváženosti mezi prací a odpočinkem a vydělávání peněz kompenzují radostí ze života, dobrým jídlem, sportem a cestováním. I proto při návštěvě Curychu instinktivně vnímáte touhu přestat být turistou a stát se jedním z místních. Je totiž co závidět.
Tajný klenot
Příklad na začátek. Kamarádka Maurice mi vyprávěla, jak pestře dokáže v centru města využít obědovou pauzu během pracovního týdne. Jednou až dvakrát týdně si jde v létě zaplavat a pak sní čerstvě připravený sendvič, jiný den si odskočí na lekci jógy a po ní se zastaví v salátovém baru vegetariánské restaurace Hiltl. A když si něco připraví doma, zajde si to sníst do stínu rozložitých stromů veřejně přístupné botanické zahrady vzdálené jen pět minut chůze od hlavní tepny starého města. A když po práci nespěchá, zamíří opět do těchto míst, kde protéká „zapomenutý“ kanál Schanzengraben, který je oázou městské romantiky: lidé se sem chodí koupat, číst si či třeba jezdit na kajaku. Žádný turista sem nezavítá, unikátní klenot využívají pouze místní. Nádhera.
Udržitelný kaviár
Curych je mostem spojujícím tradici s modernou i kreativitu s konzervatismem. V centru města kolem kostela Fraumünster z 9. století, který proslavily fantastické vitráže Marka Chagalla, najdete spoustu tradičních pivnic s dobrým pivem a starou curyšskou kuchyní. Tady můžete poznávat kořeny města, stejně jako když přejdete přes řeku k dalšímu kostelu, Grossmünster, odkud je to jen kousek do lokálu Kabaret Voltaire, kde před více než sto lety vzniklo vlivné hnutí dadaismus, které je dnes jen kapitolou v učebnici literární historie. Na rozdíl od stejně staré restaurace Odeon, založené v roce 1911, kterou hojně navštěvovaly přední osobnosti politického, literárního i vědeckého světa, jako byl Lenin, James Joyce či Albert Einstein. A stále patří k nejlepším gastronomickým adresám ve městě, chodí se sem na skvělé kavárenské snídaně i výborné obědy, ale podnik ožívá především večer, kdy tu není téměř k hnutí. Největším hitem je parádně namíchaný tatarák, čerstvé ústřice a kaviár, který se kromě výborné chuti může pochlubit také netradičním původem. Pochází totiž ze Švýcarska a získává se z ryb chovaných udržitelným způsobem.
Dvě hvězdy Michelina
O pár metrů dál, na adrese Marktgasse 17, najdete jeden z nejlepších podniků ve městě. Dvěma hvězdami Michelina vyznamenanou restauraci IGNIV Zürich, pod kterou je podepsán hvězdný švýcarský šéfkuchař Andreas Caminada. Velký zastánce lokálních produktů, čistých chutí a jednoduché prezentace tady večer co večer rozehrává koncert, na jaký dlouho nezapomenete. K večeři se podává zhruba dvacet chodů, vše ve formě menších či větších jednohubek maximálně na dvě sousta. Je to představení plné emocí a kreativity, které jídlo posouvá do sféry mezi nebem a zemí. Ochutnali jsme tu pečenou oháňku kořeněnou harissou, květ cukety s pepřovou majonézou, chřest s papričkou Jalapeño, báječného pstruha s okurkou či švýcarské krevety s hráškem a česnekem. Mezi dezerty pak zazářila pečená rebarbora s kořeněným mlékem či křehká pusinka plněná vermutem a mochyní. A na konci spontánní potlesk pro šéfkuchaře na otevřené scéně. Nijak neholdujeme luxusu, ale aspoň jednou za život by měl něco podobného zažít každý.
Dechberoucí Pixelworld
Chcete po dobrém jídle trochu kultury? Žádný problém. Stačí vyšplhat pár kroků do kopce a můžete vstoupit do nekonečných sbírek curyšského muzea umění Kunsthaus, které se chlubí jednou z nejcennějších uměleckých sbírek v celé Evropě. Ostatně i zde mají krásnou kolekci Chagalla s jeho fantasmagorickými vizemi dávno zaniklého světa chasidů z Haliče. Před třemi lety se Kunsthaus významně rozšířil o novou budovu z dílny architekta Davida Chipperfielda, v níž mohou zájemci obdivovat kolekce soukromých sběratelů Merzbacherových či kontroverzního zbrojaře a ve své době nejbohatšího Švýcara, Emila Bührleho. Úchvatným zážitkem je pak instalace tří tisíc blikajících barevných světel doprovázených podmanivou hudbou, kterou pod názvem Pixelworld vytvořila švýcarská výtvarnice Pipilotti Rist.
Maso až v neděli
Než opustíme centrum města, čeká nás ještě zastávka v bistru Tiblis, které je další ukázkou vegetariánské a veganské gastroscény Curychu. Sázejí tu na stále oblíbenější systém výběru očima. Nemají tu žádné menu, hosté si sami vybírají na talíř z oválného pultu z více než pěti desítek salátů a dalších pokrmů. Nejvíc nám chutnalo thajské karí s tofu či znamenitá indická specialita allo gobi, což je kořeněný květák s pečenými bramborami.
A pozor, podnik z devadesáti procent navštěvují lidé, kteří maso běžně konzumují. Jenže mezi mladými v Curychu frčí takzvané flexitariánství, tedy stravovací styl, ve kterém není maso zapovězené, ale také nestojí na první koleji. Dají si ho rádi, dají si ho s chutí, ale klidně jen dvakrát týdně. To bohatě stačí.
Hipsteři ze Západu
Je to až marnotratné mrhání časem, věnovat tolik prostoru centru, protože i další čtvrti Curychu nabízejí zajímavá kulturní a kulinární dobrodružství. Třeba nově zbudovaná čtvrť Europaallee u hlavního nádraží: na místě, kde kdysi stály hlavně levné nálevny a ubytovny, dnes najdete moderní restaurace zaměřené na světové kuchyně, od korejské, vietnamské či thajské až po mexickou či levantskou.
Ale my zamíříme ještě o pár tramvajových zastávek dál, do hipsterského ráje, a to do pulzující čtvrti West, která vznikla z bývalé šedé průmyslové zóny: svět starých elektráren, loděnic a průmyslových hal vystřídaly moderní byty, výstavní síně či restaurace.
Viadukt a král batohů
Tolik skvělých míst! Číslo jedna je bezesporu nákupní galerie, jež vznikla přestavbou 500 metrů dlouhého železničního viaduktu z roku 1894, kdy se šestatřicet oblouků proměnilo v kaskádu butiků, bister a kaváren. Jen kousek odtud stojí „věž“ z lodních kontejnerů, první sídlo dnes již světoznámé značky Freitag bratrů Markuse a Daniela Freitagů, kteří se proslavili batohy vyráběnými z recyklovaných plachet kamionů.
A ještě poslední gastronomický tip v podobě restaurace La Salle sídlící v působivé skleněné kostce uprostřed tovární haly: menu je skvostné. Zamilovali jsme si tatarák s pažitkovou majonézou a smaženou chobotnici s pomeranči, fenyklem a chorizem. Až budete mít cestu kolem, neváhejte ani minutu.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Gurmet, Publicista Libor Budinský se věnuje světu gastronomie již dvacet let. Je autorem knihy Nejlepší pražské restaurace. Posledních sedm let je redaktorem časopisu Gurmet, mojesvycarsko.cz