Pro většinu z nich je Barma pořád Barmou, ojedinělou kráskou jihovýchodní Asie, zemí plnou bizarností, ryzosti i návratů do starých časů. Zemí, která místo hrubého domácího produktu pečuje o Buddhovy relikvie. I barmská (či oficiálně myanmarská) metropole klame názvem: někdejší hlavní město Rangún se v roce 1989 přejmenovalo na Yangon, aby o pár let později ztratilo i své výsadní postavení. Velmi potichu se traduje, jak někdejší vládnoucí generál Than Šwei, který věřil na věštby a numerologii, rozhodl z důvodu katastrofické předpovědi pro Rangún o stavbě nového hlavního města.
Sotva se stavební firmy proklestily pralesem jižně od Mandalaje a vystavěly dvacetiproudé silnice směrem k prezidentskému paláci, sotva pár let poté, co vláda přiznala existenci města, přestěhovala sem všechny instituce a dala městu název Neipyijto, přišel cyklón Nargis, který připravil o život 20 000 Barmánců a vyplenil část Rangúnu. Psal se rok 2008 a generál i se svou suitou byli už dva roky z Rangúnu pryč a v bezpečí bizarní metropole, kde – na rozdíl od zbytku země – nechybí nic, a přesto chybí to zásadní – lidi a normální život. Ten zůstal za branami Neipyijta. A je sice bez armád čističů ulic, bez golfových hřišť, spolehlivých dodávek energie, vysokorychlostní Wi-Fi a nadnárodních obchodních řetězců, zato je ryzí. A k pomilování.
Doslova ryzí Shwedagon
Když letadlo přistává nad Rangúnem, pokaždé se mi skoro zastaví srdce. Kroužíme totiž nad městem, jehož panorama hrdě nese kouzlo anglických koloniálních časů a jehož zdaleka nejzářivější dominantou je nádherná pagoda Shwedagon. Tvůrci českého pravopisu prominou, ale český přepis Šweitigoumská pagoda prostě škodí té kráse, jejíž originální název se skládá ze slov shwe, tedy v barmštině zlatý, a dagon – tři kopce, což bylo starověké jméno Rangúnu, na jehož vrcholu se pagoda nachází a odkud září do všech koutů města. Pokud do země zavítá praktikující buddhista, právě v dosahu pagody si musí připadat jako kdyby se ocitl v bájné zemi Pemakö. Totiž – pagoda je jednou z ukázek ryzí Barmy. A ryzí doslova, protože je pokrytá ryzím zlatem, ozdobená 6000 drahými kameny a diamanty. Oslnivá krása se k nebi zvedá od 64 menších pagod a od 4 větších, vytyčujících hlavní světové strany. Podle legendy její stavba začala ještě za Buddhova života. Ve svých základech ukrývá osm vlasů, které přinesli kupci Taputha a Bhallika jako dar od samotného Buddhy. Ať s vlasy, nebo bez, Shwedagon je tahákem pro turisty i zásadním místem celé Barmy. A pro buddhistické věřící je to povinnost: říká se, že každý by měl během tohoto života pagodu navštívit aspoň jednou.
Shwedagon je moje stálá položka na wish listu. Magnet každé mé barmské cesty, láska na první pohled a od rána až do noci. Před svítáním, když nesměle začnou zpívat ptáci, špičky všech shwedagonských pagod osazené zvonkovými deštníky rozechvívá vítr, a věřící, kteří u pagody trávili noc, začínají zpívat nádherné melodie. Ráno, kdy začnou stoupat kopcem k pagodám barmští věřící, kupují si plátky jemně vyklepaného zlata, lepí je na sochy Buddhů a věří, že tak napraví svá karmická zatemnění. Odpoledne, kdy Shwedagon září zlatem jako tisíce sluncí. A večer, kdy kolem hlavní pagody proudí po směru hodin věřící, zapalují vonné tyčinky a jejich vůně se line Rangúnem.
Jíst maliny v záchodě
A propos vůně Rangúnu. To je mix všeho, na co si vzpomenete, ale i toho, na co byste se báli jen pomyslet. „Pozor, paní“, křičí na mě rybář, který nese plastový koš plný ryb a nakládá ho na moped poslíčkovi z nedaleké restaurace. Rybinu má na rukou, ve vlasech, na gumácích a možná už i v DNA. Trh, kde se ryby vytahují z řeky, zabíjejí a připravují k rozvozu – tak vypadá syrové ráno a tak voní jeden ze zásadních rangúnských parfémů, mísící se s vůní kurkumy, smažených palačinek, křepelčích vajíček nebo místní speciální polévky mohinga. A se všudypřítomnou sílou durianu.
Spisovatel Anthony Burgess řekl, že jíst durian je „jako jíst sladké maliny v záchodě“. Pravda je, že k durianu těžko zůstat neutrální – buďto ho milujete, nebo nesnášíte. A zlí jazykové vůni plodu přirovnávají k přezrálému sýru, veřejným záchodkům či tlejícím ostatkům. Dokonce ovoci zařídili i speciální „zákazovou značku“, na které je plod jako zavalitý zelený ježek se stopkou a kterou lze najít v mnoha zemích světa. Každopádně pro Barmánce je durian delikatesa, které jsou plná tržiště, prodává se sušená, její příchuť místní milují ve zmrzlině nebo v koktejlech. Místní dokonce věří, že snižuje horečku a podporuje milostný život. Já si ale na trhu raději kupuju malé klementinky, koláčky od paní Tuka, a čerstvé pražené arašídy.
Zavřít oči a nadechnout se
Rangún je tavicí kotlík chutí a vůní, národností, etnik i náboženství: buddhisti i muslimové, Indové, Bangladéšané i Barmánci. Všichni pospolu žijí na ulici a potkávají se u jídla, popíjejí silný čaj, na sobě košili, pantofle a tradiční sukni londží se zastrčeným mobilem za pasem. V místní tělocvičně duní tréninky barmského boxu zvaného lethwei a hrdí mistři mi s leskem v oku tvrdí, že thajský box vyšel právě z jejich umění. Plné dobrodružství jsou okružní jízdy vláčkem kolem Rangúnu – s domácími zvířaty ve vagónu a s životem na všech maličkatých nádražích. Rangún může za mé přátelství s punkovou kapelou Rebel Riot, která byla v dobách vojenské vlády zakázaná a při svých vystoupeních většinou utíkala před policií. Utíkala jsem s nimi. Koupila jsem si od nich několik cédéček a triček a za utržené peníze jsme pořídili jídlo lidem, kteří v Rangúnu žijí bez domova.
Milovala jsem město po demokratických volbách, po kterých jako kdyby rozkvetlo v úsměvech lidí i ve svobodnějším pouličním životě. A díky uvolnění režimu jsem mohla cestovat i do oblastí, které byly donedávna pro cestovatele zavřené. Třeba Loikaw, místo tisíce vrcholků a pagod a etnických kmenů, které možná nikdy neopustily rodnou vesnici. Už místní doprava je velmi speciální zážitek – prašné nezpevněné dálnice bez značení, kde přednost má ten větší, vysekané cesty do skal, z okna vidět jen propast. Prostě radši zavřít oči a zhluboka se nadechnout. A věřit.
Než se před vámi objeví městečko s pitoreskními skalami, z nichž každá nese hrdě svou věž. Vítá nás město Loikaw vprostřed Kajaského státu, který si žije vlastním tradičním životem – s etnickými kmeny a jejich rituály, jakými jsou společné tance, anebo speciální oblečení a ozdoby. Místní ženy z kmene nosí obruče kolem krku. A ty jsou prý odedávna zároveň i přehlídkou majetku, kterým je pro místní vesničany i půda anebo děti. Ten, kdo chce místní ve vesnici Pan Pet navštívit, musí nejdříve požádat o svolení místního starostu. Dost možná, že jsem byla jedna z prvních Evropanek, které kdy viděli, a pevně doufám, že jim jejich dávná krása i spokojený život ještě dlouho vydrží.
Štěstí pro každý den
Ranní Loikaw vstává se zpěvy mnichů, pravidelnými jako odjezd jediného vlaku z městečka. Slunce vychází v oparu a z obecního rozhlasu znějí zpěvy o laskavosti, soucitu, otevřeném srdci a mysli, kterými štěstí docílíme. Sedím pod klášterem Taung Kwe Paya na prašných schodech, dostávám požehnání od malých mnichů a je mi dobře. Přemýšlím o tom, jak si Barma do dnešních let dokázala uchovat svého jemného ducha laskavosti a srdečnosti. Jak skvělé je, že buddhistické kláštery jsou tu stále centrem morálky, útěchy a vzdělanosti a země pořád centrem tradičního života, který nerozprášilo ani padesát let vojenské vlády. Stojí za to zemi vidět. A stojí za to se sem vracet.
PRAKTICKÉ RADY NA CESTU:
- DOPORUČENÁ OČKOVÁNÍ: proti tetanu, žloutence, břišnímu tyfu.
- DOPRAVA: nejjednodušší letecky do Yangonu, Nay Pyi Taw a Mandalaje, nejvíc mezinárodních letů směřuje do Yangonu, rostoucí počet také do Mandalaje.
- PO ZEMI: V roce 2013 byly pro mezinárodní turisty otevřeny čtyři hraniční přechody s Thajskem – Mae Sot / Myawaddy, Mae Sai / Tachileik, Phunaron / Htee Kee, Ranong / Kawthaung, cestování po zemi však není příliš pohodlné.
- VÍZOVÁ POVINNOST: do země je třeba mít platné vízum. Turistická víza jsou platná 90 dní po vydání a opravňují ke 28 dnům pobytu, v Bangkoku stojí 800 THB (za rychlejší vyřízení bývá další poplatek), v Berlíně stojí 25 eur. K žádosti o vízum je třeba předložit cestovní pas platný nejméně půl roku po datu vypršení platnosti víza, 2 fotografie a vyplněný formulář. V současnosti je možné získat víza i při příletu na letišti.
- PENÍZE: Myanmar je pro západní turisty relativně levnou zemí, i když jsou stále uplatňovány dvojí ceny za některý typ dopravy a za ubytování, vstupné na některá místa je také poměrně vysoké. Síť bankomatů je rozšířená ve velkých městech, v menších je doporučeno mít s sebou hotovost.
Mgr. Markéta Oddfish Nešlehová
Dokumentaristka, scenáristka a režisérka tvořící zejména pro Českou televizi. Autorka několika filmů o Barmě: Na cestě po Rangúnu, Na cestě po Mandalaji, Na cestě po myanmarském Inle, Na cestě po myanmarském Loikaw. Je autorkou projektu Zažít Kambodžu – do země pořádá expedice pro malé skupiny s cílem zažít Kambodžu udržitelně a s podporou pro malé místní podnikatele, stejný projekt chystá i v Barmě.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc, Markéta Oddfish Nešlehová - dokumentaristka, scenáristka a režisérka, autorka několika filmů o Barmě
