S kamarády jsem okamžitě začali napodobovat techniky z filmů a vyrábět si svoje první dřevěné „nunčaky“.
Když jsem si v šesti letech mohl vybrat, kterému sportu bych se chtěl věnovat, měl jsem jedinou odpověď: Karáčo! Na první lekci jsem sice zjistil, že nejsem na tréninku karate, ale juda, nicméně kimono jako hrdinové ve filmech jsem vyfasoval, a tak jsem byl spokojený. Co na tom, že na lemu kimona nebyl žádný japonský znak, ale jen cedulka výrobce - BrnoSport, cítil jsem se jako ninja.
Na judu se mi líbil i japonský přístup k boji. Na začátku zápasu se soupeři ukloníte, pak se poperete jako psi, ale na konci zase dáte najevo respekt a poděkování za férový zápas. Tyto způsoby jsem si vzal tak za vlastní, že jsem je aplikoval i v boji mimo žíněnku. Pamatuju si jak jsem na pískovišti bránil čest dívky a vyzval hlavního záporáka sídliště k férovému boji. Když jsem se pokusil o úklonu na znamení startu zápasu, dostal jsem od výrostka pěstí do nosu. Zápas skončil.
Na judo jsem nezanevřel, věnoval jsem se mu dlouhá léta, posbíral pár medailí, ale z aktivního bojovníka jsem se věkem přehrál už jen do zapáleného fanouška bojových umění. Mým nejoblíbenějším sportem je MMA, tedy smíšená bojová umění. Pro fanoušky boje je tento nejrychleji se rozšiřující sport současnosti splněný sen. Pro „obyčejného“ člověka to může být ale i vyloženě noční můra.
Často se setkávám s názory, že tyhle zápasy můžou dělat jen „vypatlaný hovada“, že je barbarství se na to dívat, že by se to mělo zakázat, a podobně. Pro nezasvěceného diváka je pohled na zkrvavená těla zápolící téměř na život a na smrt šokující, chápu. Je podle mě ale důležité nezavírat oči před faktem, že násilí v nějaké formě máme všichni v sobě, a rivalita - potřeba soupeřit je přirozená věc. Odsuzuji násilí páchané na obětech, zbytečné bitky, války. To, že se dva týpci domluví, že si rozbijou hubu v rámci předem daných pravidel, v co nejbezpečnějším prostředí, pod dohledem lékařů a případně i diváků, mi ale přijde v pořádku.
Jsou to často kluci přesně jak z mých oblíbených filmů. Často outsideři, z problémového prostředí, které život naučil jednu věc - je nutné se bránit, umět se o své místo poprat. A teď mají příležitost věnovat se tomu co jim jde nejlíp. Mají možnost neflákat se na ulici, ale tvrdě dřít v gymu, zúročit svoje schopnosti v soutěži, dostat odměnu, zajistit si živobytí.
Pokud se mi povedlo někoho alespoň trochu přesvědčit, že ty dva borci v kleci mají opravdu právo si namlátit jak chtějí, tak teď mu připravím další šok. Nemusí to být dva borci, můžou to být dvě borkyně! Zápasí totiž i ženy.
Musím přiznat, že ze začátku jsem si na ženské zápasy v MMA musel zvykat i já. Ale co si budeme povídat, nějaké to násilí dřímá i v našich něžných polovičkách. Tak ať ho radši upustí v tělocvičně. Navíc nikdy nezapomenu na to, jak jsem se na závodech v judu měl utkat se starší závodnicí. Do boje s holkou se mi nechtělo, ale taky se mi nechtělo s holkou prohrát. Navíc za mnou přišla před zápasem a nabídla, že když jí dám pusu, tak mě nechá vyhrát. To mě naštvalo, úplatek jsem odmítl, a do boje dal všechny síly. Prohrál jsem. Tak ať se holky perou, když jim to jde.
Vojtěch Záveský
Vojtěch Záveský alias Vojtaano se narodil v Litoměřicích. Je herec, hudebník, moderátor a stand-up komik. Zahrál si například v seriálech Ulice, Helena, PanMáma, Vinaři, Případy 1. oddělení. Je také autorem soundtracku ke komedii Vyšehrad: Film.
Zdroj: časopis Glanc