Pokaždé, když někdo mluvil anglicky, přimhouřila jsem oči, velmi jsem se soustředila, abych byla schopná si přeložit alespoň jedno slovíčko. Potom jsem dostala otázku a vždy jsem anglicky řekla, že nevím, co k tomu více dodat. S tou větou jsem byla schopna přežít pár důležitých schůzek.
A pak nastal ten osudný den a já letěla do USA. A opět jsem se tvářila, že umím skvěle anglicky. Když jsme přistáli na letišti v Los Angeles, čekala nás celní kontrola. Samozřejmě všichni přede mnou bez problémů prošli. Já přistoupila k velikému policistovi. On se na mne usmál. Já na něj. Doufala jsem, že to bude stačit. Bohužel nestačilo. Nejdříve se mě zeptal, co tam budu dělat. Vykoktala jsem naučené věty, že jedu na workshopy a tak podobně. On řekl: „Ok, and are you married?“ „Me?“ Rozesmála jsem se. „No.“
Otázky, samé otázky!
V mém věku mi ta otázka přišla velmi nemístná, jelikož jsem se vztahy teprve začínala. „Ok. And do you have a boyfriend?“ To byla další otázka, která mě vykolejila. Týden před odletem jsem se rozešla se svojí první láskou. Pociťovala jsem opět lítost nad rozchodem. A hlavně jsem vůbec nepochopila, o co mu jde. Přišlo mi to prostě nevhodné ptát se na tak soukromé záležitosti.
Se vší vážností jsem se narovnala, abych ubránila svou čest a dala najevo, jak nevhodná je jeho otázka. A řekla jsem: „No, I am freedom.“ Podíval se na mě s údivem. Vzal razítko. Vší silou mi dal štempl do pasu, usmál se, a řekl: „Welcome Miss Freedom!“
Vzala jsem si pas. Pořád jsem myslela na to, že byl policista opravdu drzý. Když jsem došla ke zbytku skupinky, převyprávěla jsem jim celou situaci. Ještě jsem dodala, že se mnou flirtoval. A všichni se jen smáli mé odpovědi „freedom“.
„Petro, to je jako bys řekla, že jsi hipík! Freedom je svoboda, a né, že si svobodná – jako bez partnera.“
Bože, pomyslila jsem si. Samozřejmě mě to poučilo, takže jsem se rozhodla opravdu se věnovat studiu anglického jazyka. Mělo to i výsledky! Kvůli jednomu projektu jsem dokonce dostala vízum do USA na pět let.
A o rok později jsem letěla do Chicaga. Byla jsem velmi unavená z celé cesty. Byl to ranní let. Těšila jsem se, že budu sama měsíc v Chicagu, kde mě čekala práce. Už při přestupu v Londýně na mé vízum koukali trochu podezřele. Ale kvůli únavě jsem byla neodbytná a tvářila jsem se, že opravdu nemají právo se mnou teď cokoliv řešit, že je vše v pořádku a že potřebuji do letadla, vyspat se a prostě být už v Chicagu.
Na policejní stanici nejdu
Podařilo se a vzhůru do Chicaga! Přistáli jsme a na letišti opět pasová kontrola. Opět všechny klasické otázky. Najednou se na mě ten celník podíval a řekl: „Ok.“ A šel se mnou ke vchodu. Jenže mi řekl, že nejdu ke vchodu, ale na policejní stanici. Na to jsem řekla, že rozhodně nejdu. Ale on, že to teda jdu.
Když jsme tam dorazili, bylo přede mnou třicet lidí. Místní policistka mi ukázala, kam si mám sednout. Řekla jsem, že chci stát. (Únava se mnou opravdu dělala své.) Ona, že zde se nemůže stát a že mi důrazně doporučuje, ať přijmu místo k sezení. Posadila jsem se. Kolem mne byli převážně lidé ruské a mexické národnosti a taky dost Arabů. A veliká fronta. Tajně jsem ze svého psaníčka začala psát velvyslancovi SMS, kterými jsem žádala o pomoc.
V té místnosti se nesmí používat nic – ani sluchátka, když chcete poslouchat hudbu. Najednou se ke mně naklonila paní a řekla: „Help me.“ Vytřeštila jsem na ni oči. Podala mi papírek s telefonním číslem a se vzkazem, kde stálo, že je v pořádku a že je jen na celní stanici, ať se o ni rodina nebojí. Řekla jsem: „Yes, of course.“ Vše jsem odeslala, jak si přála.
Petra Nesvačilová
Petra Nesvačilová
Narodila se v Táboře, ale vyrůstala v Českých Budějovicích. Vystudovala režii na Katedře dokumentární tvorby na FAMU. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na Českého lva. Hrála v mnoha filmech a seriálech (např. Pusinky, František je děvkař, Lištičky, Úsměvy smutných mužů, Mars, Doktor Martin, Tátové na tahu, Stylista, Osada). Hraje v divadlech Ungelt, Studio DVA či se souborem VOSTO5. Je autorkou knihy Skutečná. S partnerem Tomášem Vápeníkem má dceru (2022).
Velvyslanec mě vysvobodil
Najednou začaly chodit další a další papírky a já psala vzkazy různým rodinám, že jsou jejich blízcí v pořádku. Přišla jsem si jak z filmu Schindlerův seznam. Psala jsem rodinám Mohamedovým, Álvarezovým a Jamašita. A všichni jsme se skamarádili. Nakonec mě náš velvyslanec vysvobodil. Zjistila jsem, že na to vízum mohu letět do USA, pokud budu mít alespoň projekt se CNN, jelikož mám novinářské vízum. Takže nakonec jsem získala ESTU, kterou mi na stanici vyplnil sám místní celník.
Jsem ráda, že se mám pořád co učit i anglicky. Třeba se to jednou bude hodit i kvůli emigraci… Důležité je mít plán, užívat si radost a upéct beránka ve tvaru sochy Svobody. Člověk se má alespoň na co těšit.
ZDROJ: časopis Glanc