Jak to u maturitních plesů bývá, i u mě to byl večírek, na který nikdy nezapomenu. Psal se rok 1988 a musím se přiznat, že druhou polovinu večera si ani moc nepamatuju!
Patrik Hezucký (vlevo) maturoval na konci osmdesátých let. Oblek tenkrát moc neřešil.
Móda se tehdy neřešila
Vedle mě stojí moji spolužáci, myslím že to je Martin Petrovický a Pavel Jaroš. Moje příprava na ples byla celkem jednoduchá, vzhledem k tomu, že těsně před revolucí nebylo v obchodech na výběr. Na módu se nehrálo, stačilo, že má někdo nějaký oblek a motýlka, aby splnil společenskou povinnost. A jestli byl ten oblek modrej, šedej nebo černej, nikdo neřešil. Kolikrát nám ty obleky ani nepadly a neslušely… A holky?
Ty vypadaly z dnešního pohledu šíleně, ale tenkrát nám připadalo, že vypadají fantasticky. Dnes jako moderátor moderuji maturitní plesy často a moc si to užívám. Studenti většinou – stejně jako tenkrát já – bývají kolem půlnoci hodně vysmátí. Snad mají na ten večer druhý den živější vzpomínky, než jsem měl tenkrát já.
Zvláštní dětství
Co se druhé fotky z mého raného dětství týče, nevím přesně, kolik mi bylo. Asi je to foceno v bytě mojí tety, u které jsem vyrůstal. Moje dětství bylo trochu zvláštní.
Patrik Hezucký
Se svou matkou a tetou jsem vyrůstal jen do čtyř let. Pak si máma našla nového přítele, kterého si později taky vzala a měla s ním holčičku – moji sestru. A já zůstal u tety. Nikdy jsem to nevnímal jako nepřirozenou věc, protože jsme všichni byli pořád spolu, jen jsme spali každý jinde. Vlastně jsem tuhle situaci nikdy nevnímal jako nějaký problém. Nic mi nikdy nechybělo, byl jsem hýčkané a rozmazlované dítě a měl jsem úplně všechno, na co jsem si vzpomněl. Protože jsem nepoznal vlastního tátu, o to víc jsem měl kolem sebe kamarádů. Až v dospělosti jsem se dozvěděl, že táta byl francouzský profesor, u nějž máma ve Francii studovala. Bohužel zemřel dřív, než jsem ho stihl najít.
Hračky schované nemám
Hračky z dětství bohužel schované nemám. Ale jako každý kluk jsem miloval indiány, kovboje, auta, vojáčky… Pamatuji si, že autodráha byla výsada, pro „lepší“ děti. Já ji sice nakonec měl, ale asi až v deseti. Do té doby jsem si musel vystačit s angličáky. V té době byly trochu vzácností, daly se těžko sehnat, i když jak které – existovaly angličáky zahraniční a pak ty socialistické, náhražkové. Já měl ty obyčejnější, ne že bych se za ně styděl, ale nebylo to žádné terno.
Zdroj: časopis Glanc
