Pro čtyřiapadesátiletého Sallema jsou tyto Letní paralympijské hry v Paříži již šesté v pořadí. Během svého života se věnoval hned několika sportům. Začínal jako plavec a v roce 1991 překonal světový rekord na 400 m v polohovém plavání. Pak se naučil žonglovat, aby se mohl stát jedním z prvních paralympijských basketbalistů bez rukou. Následně basketbal na vozíku vyměnil za intenzivnější ragby, bojovnější a skoro až gladiátorský sport. V této disciplíně soutěžil už na hrách v Londýně a Riu. Paříž bere za své rodné město, ačkoliv tomu tak není.
Aféra thalidomid – farmaceutický omyl zmrzačil tisíce dětí
Ryadh Sallem je takzvané thalidomidové dítě. Thalidomid, který jeho matka užívala v těhotenství, se v 50. a 60. letech těšil oblibě jako lék proti ranním nevolnostem, avšak stačila jediná pilulka a dítě si neslo následky. Za pouhých pět let na trhu měl za následek tisíce obětí. Ženy buď potratily, anebo porodily dítě bez končetin či se závažnými poruchami. Lék, který se prodával pod názvem Contergan, se kvůli tomu zapsal do dějin jako největší katastrofa medicíny. V Česku se naštěstí neprodával.
V tuniském pobřežním městě Monastir však k dostání byl a Ryadh se narodil bez nohou, bez levé ruky a s malformací pravé ruky. „Můj dědeček bojoval za Francii ve druhé světové válce a mým rodičům řekl: Pokud chcete zachránit své dítě, musíte ho vzít do Francie,” vzpomíná. A tak Sallema ve dvou letech odvezl jeho otec do francouzského nemocničního rehabilitačního centra u Paříže. V lékařských zařízeních strávil téměř 20 let života, prodělal řadu operací a chodil tady i do školy. „Bylo to těžké, jako dítě nechápete, že vás léčí a zachraňují. Namísto toho se cítíte odtržení od rodiny a máte zlomené srdce,” svěřil se sportovec, který si až později uvědomil, jakou oběť jeho rodiče přinášeli. Zpočátku za ním z Tuniska museli dojíždět, až později se usadili ve Francii.
Měl spoustu energie
Možná v tom byl i trochu vztek nebo truc nepřízni osudu, ale Ryadh byl velmi energické dítě. Zdravotnické centrum jej tudíž podporovalo ve sportu, aby jeho energii usměrnilo. „Díky plavání jsem objevil svět okolo. A když vyhráváte medaile, lidé se na vás nedívají stejně. Když se dostanete mezi šampiony, uvědomíte si, že zatímco předtím jste to byli vy, kdo se přizpůsoboval životu, teď se ostatní začínají přizpůsobovat také vám,“ vysvětluje v rozhovoru pro The Guardian.
Basketbal na vozíku a bez rukou? Proč ne!
Nenechal se zastavit ničím. Jako mnoho jiných dětí sledoval v televizi basketbal a snil o tomto sportu. Ale bylo mu řečeno, že ke hře přece potřebujete ruce. Když pak viděl žongléry v cirkusu, jak balancují s míčky a talíři na nose, na loktech, na zádech, pomyslel si, že kdyby si osvojil žonglérské techniky, mohl by s míčem přece také ”žonglovat”. Začal tedy i s basketbalem.
Sport mu dvakrát zachránil život
Nebýt sportu, zřejmě by tento odhodlaný muž nebyl dnes mezi živými. Přiznává, že sport mu dvakrát zachránil život. „Zaprvé tím, že vnesl do mého života smysl. A pak podruhé, když jsem měl srdeční problémy a lékaři mi řekli, že nemít srdce sportovce, už bych nežil.”
Když opustil lékařská zařízení a začal žít ”tam venku”, realita se hodně lišila od toho, co znal doposud. Chvíli trvalo, než pochopil, jak společnost a lidé fungují. Aby se začlenil, opět mu pomohl sport. „Sport je o fyzické síle – člověk je ceněný. Postižení jsou v myslích lidí fyzicky oslabeni. Ale sport je o fyzickém výkonu. Takže když dáte dohromady sport a postižení, přeskočí jiskra,” vysvětluje nejoblíbenější francouzský paralympionik.
Respekt je budoucnost
Sám založil organizaci, jejímž cílem je zvyšovat povědomí o zdravotním postižení a právech osob se zdravotním postižením. Často přednáší i na školách, kde vysvětluje, že zvláštnosti každého člověka by měly být akceptovány. Člověk si nevybírá, kým je nebo jaké má tělo. Je spousta věcí, které nám byly dány do vínku, nevybrali jsme si je. Můžeme si však vybrat to, jak k nim budeme přistupovat, a to je s respektem k ostatním.
Tělesné postižení může potkat kohokoliv z nás v jakémkoliv okamžiku života. Můžeme onemocnět nebo mít nehodu. „Rád používám termín ’výjimeční lidé’, protože žít ve společnosti, jako je ta naše – která nemusí být nutně přístupná a kde přístup k odlišnostem není velkorysý – je skutečný úspěch. Jsme každodenní superhrdinové. Nejde jen o medaile, už jen nakoupit nebo jít do práce je obrovská výzva,” dodává Sallem, pro něhož je paralympiáda nejen o výkonech, ale i o přijetí a oslavě.
Zdroj: iGlanc.cz, The Guardian, Wikipedia
