Na jakou otázku jste nejvíc alergická za léta, co se objevujete v médiích? A stále přichází…

Určitě mě nebaví řešit moji matku. A pak proč jsem vlastně známá. Odpověď znáte už dávno, je to láska. S Pepou nám to vyšlo a aniž bychom se prosili o pozornost, tak nás pronásledují. Už to trvá 12 let.

Jak se díváte s odstupem času na kauzu, na kterou narážíte. Byla jste produkt manipulace své mámy? Uvědomovala jste si, co vás vlastně čeká?

Hlouběji jsem nad tím neuvažovala, protože mi tehdy bylo 19 let. Čerstvě jsem se tenkrát dozvěděla, že jsem těhotná, do toho jsem vůbec neměla vztah s Pepou vyřešený, bydlela jsem u rodičů, maturovala. Byla to hrozná kombinace. Neuměla jsem si představit život bez Pepy, chodila jsem spát s pláčem, protože jsem nevěděla, jak náš příběh dopadne. Nebyl záměr plánovat, jestli budu známá a jak dlouho se celá ta kauza potáhne. Nevěřila bych tomu, kdyby mi to někdo říkal.

Líbilo se vám tehdy být každý den v novinách? Cítila jste, že máte možnost být součástí smetánky?

Pepa už tenkrát nerad chodil do společnosti, on miluje být doma a já taky. Jsem nejšťastnější u koní, na kterých jezdím od svých čtyř let, je to můj svět. Líbí se mi, že narozdíl od večírků jsou si u koní všichni rovni, máme všichni stejné holínky, brodíme se celý den v hnoji. (smích) Tam jsem opravdu sama sebou. 

Co pro vás znamená bulvár? 

Nikdy jsem se nesnažila být na stránkách bulváru a je hrozně zajímavé, že celý náš příběh je pro novináře neustále zajímavý… Považuji to za úkaz, dokonce jsme tenkrát s Pepou řešili i žaloby s mediálními domy. A když to právníci dávali dohromady, tak zjistili, že jsme měli, myslím, 60 titulních stran v bulváru v řadě, což podle mě neměli ani Karel Svoboda nebo Karel Gott, když zemřeli. 

Nemáte hrůzu z toho, že se jednou budou vaše děti brodit mediálními kauzami, kterých jste byla součástí? 

Toho se nebojím, nemyslím si, že by je bulvár zajímal. Neumím si představit, že by si na internetu vyhledávali něco o mámě. 

Vašemu nejstaršímu synovi je 11 let, píšou o něm v souvislosti s vámi a někdy ne úplně mile. Jak tohle jako matka zvládáte?

V minulosti napsali, že je Quentin divně ostříhaný nebo podobné prkotiny. Mrzelo mě to, protože se mu někteří vyloženě vysmívali, ale pak jsem si říkala: „Hele, on to nečte. Je to článek o ničem.“

Na druhou stranu, všechno je dohledatelné, včetně článků ohledně vašeho seznámení, Pepova rozvodu, útoků na děti, vše o vaší matce i sestře…

Jak říkám, Quentinovi je to fakt jedno, má to na háku. On se jen těžko bude obtěžovat, aby si zjišťoval, co se psalo třeba v roce 2015. Když jsem byla teď na billboardech kvůli Survivoru, spíš jsem cítila, že když mě všude vidí, nijak se ho to nedotýká. 

Možná proto, že je tím obklopený od narození…

Já ho netahám na akce, že by byl zvyklý na novináře, fotografy. Vede obyčejný klučičí život! Jestli jsem ho čtyřikrát v jeho životě vzala na premiéru nějaké Disney pohádky, je to moc.

A co sociální sítě? I když ne často, děti tam ukazujete.

Každý rodič na tohle má jiný názor, já své děti nemám problém ukazovat. Bát se třeba kvůli teroristům? To mi přijde přehnané. Když jsme šli dělat dětem cestovní pasy, jsou systémem nasnímané… Nedávala bych na sociální sítě intimní fotky jako koupání ve vaně. Ale že bych zase skrývala obličeje dětí jako Michael Jackson? To ne. Je ovšem pravda, že Quentina na sítích moc neukazuju. On už je v podstatě před pubertou, je mu 11 a sám říká, že nechce, abych ho v daný okamžik fotila, nechce, abych ho dala na Instagram, že ho to otravuje… A já to respektuji. 

Děti jste měla brzy, nebojíte se že budete chtít jednou všechno bláznivě dohnat?

Já si nemyslím, že by to byla krize, ale spíš to bude, že malý děti už budou větší, tak přijde víc svobody. Mám za to, že si vždycky člověk může užívat i s nimi. Viděla jsme na internetu videa čtyřicátníků, padesátníků, jak byli na jachtě s teenagery a všichni si užívali party. Takže než že bych si chtěla někde ulítávat sama, radši si počkám, až se z dětí stanou mí parťáci. O nic jsem nepřišla, jen někdy potřebuju svůj klid, který už asi nikdy mít nebudu. Ale nevadí (smích).

U Quentina už to „parťáctví“ je blízko!

Ano, vždyť už se to děje. Minulý rok měl 10. narozeniny a já jsem ho vzala do Paříže. Spojili jsme to s Disneylandem a užili si po dlouhé době ten luxus, že jsme bez mrňat. To bylo tak jiný! Chodili jsme po kavárnách, v Louvru jsme si prohlíželi obrazy, nespěchali jsme, pak jsme si zašli v klidu na jídlo… Quentin má rád saláty, takže jsem konečně měla parťáka na salát. Říkala jsem si: Vždyť to je úplně boží! Na to se těším i s dalšími dvěma dětmi.

Čeho se nejvíc obáváte?

Rozhodně ne stárnutí, na to nemám čas. (smích) Zatím nemám ani jeden vpich něčeho. Až se mě to bude jednou týkat, tak už jistě bude něco vymyšlené, co mě vrásek snadno zbaví – spolknu zázračnou pilulku a bude. (smích) Reálně se ale děsím toho, že kvůli pracovnímu vytížení nebudu tak dobrá máma, jak bych si představovala. Vedu firmu zaměřenou na koně, moje produkty se prodávají na e-shopech po celém světě, teď chystám uvedení na trh speciálních ozdob na závody. Mám toho opravdu nad hlavu. Takže než se ráno naděju a něco začnu dělat, musím vařit oběd a vyčítám si, že jsem děti nechala u těch pohádek moc dlouho. A stejně tak večer. Maily se hrnou a hrnou, u nich často usínám. I když se snažím je nešidit, strach, že mi tohle někdy děti vyčtou, je silný. 

Zdroj: časopis Glanc

Související články