Nedávno bylo oznámeno, že se staneš moderátorem hudebních cen Anděl. Což je poměrně překvapivé…

Minulý ročník jsem byl osloven, abych natočil pro Anděly úvodní scénku, která měla představit divákům étos celého večera. Loňský moderátor Mikýř (youtuber Martin Mikyska pozn. autorky) společně se scénáristou Markusem Krugem vymysleli úžasný koncept, který byl uvozen právě hranou scénou: tři producenti - jednoho z nich jsem hrál já - vybírali moderátora cen Anděl. Myslím, že to byla povedená satira.

Zdroj: Youtube

Možná se mýlím, ale mám pocit, že kromě té scénky nemáš s českou hudební scénou nic moc společného. Jak se tedy přihodilo, že střídáš na moderátorském postu právě úspěšného Mikýře…

Máš pravdu, do hudby jsem nikdy moc nefušoval, kdysi jsem měl jen amatérskou kapelu s kámošema hipíkama. Žánrově bych ji zařadil jako punk/folk. Já ani nehrál na žádný nástroj, zpíval jsem a psal texty. A dělal jsem to, myslím, dost špatně (smích). Svůj zpěv bych popsal jako řev - chraplák. Chtěl jsem být jako Jim Morrison a při vychlastanějších večerech jako Tom Waits. Zdurazňuji, tohle se dělo už moc dávno a od té doby hudebně aktivní nejsem, přesto jsem velký hudební fanoušek.

Mikýř nasadil minulý rok moderátorskou laťku celkem vysoko. Tys zmínil, že nemáš s moderováním žádné zkušenosti. Přece jen je to přímý přenos…

Strach nemám. Mám totiž naprostou důvěru ve své spolupracovníky. Art directorem je geniální stage designer Matyáš Vorda, supervizorem scénáře bude Markus Krug a na scénáři se bude podílet spolu se mnou můj osvědčený, zkušený kolega, scénárista a dramatik Adam Skala. S ním se znám dlouhá léta, spolupracujeme spolu a píše opravdu skvěle. Máme i s stejný humor a souzníme spolu, nemůže se tedy stát, že by to dopadlo špatně. Realizační tým cen mě naštěstí vyzval, abych si do týmu vybral někoho, s kým se mi dobře tvoří, za to jsem moc vděčný. Už teď máme s Adamem pár nápadů… Musíme taky počkat na nominace, od těch se též odpíchneme, v tuto chvíli ještě nevíme, jaké budou, akademici teprve hlasují.

Bylo to těžké rozhodování, zda do přímého přenosu 15. dubna na České televizi půjdeš?

Rozhodl jsem se okamžitě, neváhal jsem ani minutu. Říkal jsem si, že je právě tohle velká příležitost, která by se nemusela nikdy opakovat. Mám životní zkušenost, že když jsem šel do něčeho takto po hlavě, nelitoval jsem. U Andělů bude důležité si udržet chladnou hlavu a v tom jsem z divadla vycvičený dostatečně. Z punku taky, ale tam to zas neobnášelo vůbec žádnou přípravu (smích). Cestou punku se v moderování ubírat nehodlám. Ani nemám v plánu šokovat, protože si to může dovolit jen někdo jako Ricky Gervais u lidí, kteří jsou celosvětově známí. Ale abychom se shazovali veřejně v rámci českého showbyznysu, to nemá smysl. Anděly jsou pro mě událost, která by měla mít svou kvalitu a váhu.

Máš ty sám doma nějaké ceny?

Mám jich spoustu, ale nemám je nikde vystavené. Momentálně se nacházejí zavřené v truhle u nás v Drásově u Brna ve mlýně, kde jsem vyrůstal asi do svých 19 let. Všechny pocházejí z recitačních soutěží, na jichý jsem ve středoškolském věku hodně účastnil. Mnohokrát jsem vyhrál festival Wolkerův Prostějov, Poděbradské dny poesie a další… Je to dávná minulost! Ze své nynější profesionální kariéry herce zatím žádné ocenění nemám. Jen seriál Devadesátky, kde jsem měl roli, vyhrál diváckou kategorii Českého lva, ale ten patří úplně jiným lidem, režisérovi Peteru Bebiakovi a scénáristovi Josefu Marešovi. Já jsem tam byl jen za „ksicht s nožičkama“ (smích).

Vrátíme se ještě k recitování. Co přesně byl tvůj recitační majstrštyk?

Moje speciality byly básně Vladimíra Holana. Měl jsem jich na repertoáru hned několik, právě on je pro mě zásadní básník, kterého moc rád čtu, dokáže mě rozesmát i dojmout k slzám. Recitaci vděčím za mnohé, určitě mě přivedla k herectví.

Píšeš sám básně?

Ano, ale v současné době mnohem méně než dřív - mám málo času, který bych psaní chtěl věnovat. Spíš si teď čtu texty, které se musím naučit zpaměti (smích). Mám sen, chtěl bych jednou vydat sbírku básní nebo klidně i nějakou beletrii. Spisovatelem jsem vlastně chtěl být odjakživa víc než hercem, jen si tím psacím talentem zatím nejsem tak jistý. Jsem si vědom, že nemám „sitz fleisch“, abych si dílo uměl vysedět a být sám se sebou u tvorby velmi dlouhý čas, který to vyžaduje. Moje přítelkyně Martina Babišová, vedle toho, že je skvělá herečka, se také stává autorkou televizních scénářů a bude brzy vydávat knihu. Na ní vidím, že má na rozdíl ode mě kvality, které jsou k psaní třeba: trpělivost, sebekázeň. Rád bych to jednou zlomil a byl víc jako ona. Musím mít v sobě taky větší pořádek, mít co říct a vyzrát (smích).

Za odnož současné poezie se dá považovat i čím dál tím populárnější progresivní rap. Jaký k němu máš vztah?

Rap je celkem dobrý příklad, protože když se podíváš na básníky 20. století, bývali takovými superstars. Když si přečteš knihu „Básník“ od Martina Rainera, pojednává o Ivanu Blatném. Je jasné, že, když přišel do hospody, všechny holky si z něj sedly na zadek, věděly, že je to TEN básník. Stejně se to asi dnes děje i s rapery… Takže ano, rap se může zdát jako jakési pokračování české básnické tradice… Nutno dodat, že jen v některých případech. Nejsem moc fanouškem „gangsta rapu“ s tvrdšíma textama. Je to vyhraněná póza, která je neměnná, nedozvíš se v ní nic, co bys do té doby nevěděla. „Mám větší káru a víc holek než ty…“ to už jsme slyšeli mockrát (smích). Cením si ale těch, co do rapu vnášejí zajímavá sdělení. Úžasným zjevením je pro mě kapela Past, zatím jsou známí hlavně po Praze. Pak mě baví WWW nebo Prago Union.

Co vlastně posloucháš nejradši?

Dnes je té hudby tolik, že je velmi obtížné si vybrat. Vybírám si všechno možné od klasiky po jazz a techno. Asi má smysl vyprávět o tom, na čem jsem vyrůstal. Tehdy bylo hudby méně a preference měly větší smysl, protože sis musela do MP3 něco stahovat přes počítač, trvalo to… Taky ses k té hudbě musela nějak dopracovat a tím se formoval vkus. Měl jsem discmana, na něm jsem hrál svá 3 CD, byly to The Doors, ty jsem zbožňoval. To oni způsobili, že mě muzika začala fascinovat a zatoužil jsem sám něco vytvářet.

Stylizoval ses do Jima Morrisona?

Myslel jsem si dokonce, že jsem mu podobný (smích)! Měl jsem dlouhý vlasy, kožený kalhoty a byla to šílená póza. Dneska se za to vlastně trochu stydím! Ale v tu dobu to bylo něco, ne každý měl kapelu. Hráli jsme v po brněnských undergroundových klubech. Rozpadli jsme se pak, když jsem se odstěhoval do Německa v rámci mého nepředvídatelného životního stylu.

V pár rozhovorech jsi zmínil, že tvůj roční pobyt v Německu byl celkem dobrodružný…

V Německu jsem dost makal. Pracoval jsem jako skladník v přístavu, byla to těžká manuální práce. Hodně šílené byly i věci, které jsem zažíval mimo pracovní dobu. S kamarádama jsme organizovali techno party, stopovali na různá místa, třeba do Amsterodamu. Tam jsme fungovali bez peněz, spali v parku, žebrali jídlo a cigára. Bylo to divoký (smích). A vzpomínám na to moc rád! Naučil jsem se taky obstojně německy, což je pro mě další progres v intelektuálním vývoji. Je krásné si přečíst německou klasickou literaturu v originále, sdělení je najednou úplně někde jinde.

Jsi příznivcem dnes v Praze docela rozšířeného stylu německého divadla? Já se přiznám, že mu nemůžu přijít na chuť…

Rozhodně jsem jeho příznivcem! Ale uznávám, že tento styl mají většinou rádi spíš samotní divadelníci než široká veřejnost. Kdykoliv spolupracuji s režisérem Michalem Hábou, což je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů, je to výrazně německý styl divadla. Zároveň se nedá říct, že by jeho práce byla úmorná a nezábavná. Děláme moderní divadlo experimentální formou, které je třeskutě zábavné. 13. ledna jsme zrovna měli premiéru hry „Jako lvi, vzestup a sestup pana B.“ od dramatika Romana Sikory v divadle X10. Hraji tam hlavní roli člověka, který zažívá hluboký společenský pád. Všem doporučuji se přijít podívat - i nenáročným divákům, protože je zde i humor. Jsem na tuto práci hrdý a recenze jsou zatím skvělé (smích)!

Široké veřejnosti jsi známý především díky roli kriminalisty Kozáka ze seriálu Devadesátky. Máš od této zlomové role více příležitostí?

Před Devadesátkami jsem toho natočil málo, byly to sice menší role, ale zajímavé, například v Rédlovi nebo Metanolu. Nyní točím víc, asi jsem zaujal a jsem za to rád. On je ten seriál skvělý a výborně se trefil do vkusu diváků. Na práci na Devadesátkách jsem moc pyšný, ale nerad bych zůstal hercem jedné role…

ZDROJ: časopis Glanc