Protože jsme se všemi sestřenicemi narozené v prosinci nebo v lednu, naše babička nám každý rok uspořádala hromadnou oslavu i s focením. Všechno probíhalo tak, že jsme se u jednoho dortu vystřídaly úplně všechny. Šly jsme na řadu od nejmladší po nejstarší vnučku – babička pak jen přidávala na dort svíčky.
Daniela Písařovicová
Prostě chtěla dopřát všem vnoučatům stejně krásné fotky! Tahle tradice ale naším stoupajícím věkem vymizela.
Jednou jsem si posteskla před tetou, jen tak z legrace, že jsem nikdy neměla svůj vlastní dort. A ona mi, myslím že k mým 25. narozeninám, koupila největší, co měli, abych si to užila… To bylo krásné gesto, teta to brala s nadsázkou, ale podle mě má dort smysl jen v dětství, je to pro nás něco slavnostního, co nemáme každý den.
S rodiči si dnes oslavu užiju víc nad sklenkou vína, kdy se hlavně těšíme z toho, že můžeme být vůbec spolu. Co se týče dárků, nevybavím si nějaký výjimečný z narozenin, zato z Vánoc ano. Jednou jsme se sestrou dostaly pod stromeček piano!
Do té doby jsem se bavila s babičkou, že bych si přála housle, ale naši z toho byli asi dost vynervovaní. Přece jen, než se dítě naučí slušně hrát, předchází tomu dlouhé skřípání. Tak se asi polekali a radši rychle vybrali o něco snesitelnějsí nástroj.
Na piano hraji pořád, ale málo, dřív mi to šlo, dnes se mi skoro nestane, abych neudělala chybu. Když se pak snažím dělat hudební osvětu třeba svému synovci, tak si k pianu sednu a zase brzy skončím. Beethovena a Fibicha už opravdu neovládám a moje umění stojí a padá tak možná na Stáncích od Nedvědů. Ještě jsem hrávala na kytaru a to je podobný příběh jako s klavírem, chtělo by to cvičit. Nástroj stojí u rodičů v koutě. Snad se někdy dokopu, abych se v tomto ohledu zase zdokonalila!
Zdroj: časopis Glanc
