Byla jsem Tereza Pergnerová, lady Di, zachraňovala jsem děti, měla jsem u toho róbu, a možná jsem i něco hrála jako Nicole Kidman. Večer jsem si kromě pusinkování se spolužákem (šlo mi bůhví proč víc o pusinkování než o svatbu) představovala, jak někde pracuju v zahraničí, jím ovoce a mám nějakej naplňující tvůrčí proces.
Když jsem se hlásila na JAMU, nebyla to pro mě jen budova s kouřícíma lidma, kteří berou patnáct tisíc měsíčně, ale byl to nedostupný ráj pro lidi, kteří jsou lepší než já. Na JAMU mě nejdřív nevzali na muzikál (nula bodů z herectví, nula ze zpěvu), pak mě o rok později vzali na činohru – s odřenýma ušima. Myslím, že jsem byla poslední. A to byl můj první film o sedm let později muzikál. Být poslední tak vůbec nic neznamenalo. Čtyři roky vymývání hlavy, že umělec má trpět, bejt chudej, ožralej a hrát malý role, protože má sloužit kolektivu, mě zcela odvedly od dětských snů. Ale v momentech ticha jsem zaslechla vnitřní hlas, kterej mě vždy posadil do nízkonákladového letu a ubytoval mě v hostelu v Londýně, abych se mohla podívat na divadla v Anglii a snít.
Po škole jsem pochopitelně fantazírovala o zcela sci-fi divadlech v Praze a taky o mimoplanetární Anglii. Chodila jsem na osobní schůzky se šéfy divadel a vysvětlovala jim, že by měli vzít neznámou holku z Brna do angažmá. Nikdo mě absolutně nechtěl. Proč taky…
Já si ale pořád někde v koutku duše představovala ovoce, práci v zahraničí a naplňující tvůrčí proces. Už mnohem méně jsem si představovala Terezu Pergnerovou nebo lady Di (porno, drogy a smrt nezněly bůhvíjak lákavě). Nicole Kidman už pro mě taky nebyla modla, když jsem viděla, jak málo může pohnout vlastním obličejem.
Je mi o patnáct let víc, než když jsem měla JAMU za ráj, tedy něco, co fakt nebyla. Mám za sebou Anglii, Prahu, a dokonce i hlavní roli v mezinárodních projektech (v mých představách to byl hollywoodskej film, ve skutečnosti to byla tour po Slovensku v dodávce na trase Košice-Poprad-Nitra), ale všechno to, co jsem si kdy vyslovila, se postupně splnilo. Hlavní role na HBO? Jo, akorát jsme to točili u mě doma a za půl roku práce jsem dostala dvacet tisíc. Ale splnilo se VŠE.
Je čas si přát svatbu nebo pusinkování? Je čas si ze všeho nejvíc přát zdravé dítě? Je čas meditovat nad mírem pro celou planetu, protože nějaké osobní sny jsou jen luxusem, co si můžou dovolit privilegovaní? Nemyslím si. Splněním všech svých snů jsem se stala nezahořklým člověkem, kterej má lásky na rozdávání. Splněním těch nejdivočejších fantazií o vzdálených místech jsem se stala všemi těmi verzemi sebe samotné, na které můžu být pyšná. Mohlo to být ještě lepší? Mohlo. Mohlo to být mnohem horší? Mohlo. Kdybych poslouchala, co mi říkají ostatní, a přestala v tichu snít.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc, herečka Alena Doláková
