Cimra bude! v Lužických horách
Prozradíme vám tajemství – Cimra bude! navzdory svému názvu už je. Nová podoba původní dřevostavby v obci Prysk v Lužických horách vznikla díky dvěma nadšencům, kteří se rozhodli probudit nejen jednu starou chalupu, ale podílejí se i na rozvoji celé lokality. Partneři Kateřina a Radek koupili dům v nešťastném stavu. Do jeho renovace se pustili z velké části vlastníma rukama. Napřed ale museli najít klíč k tomu, jak dům „rozdýchat“: „Tedy aby byl dobře odvodněn, odvětrán, zbaven neuvážených nánosů nových materiálů a podobně. Proto bylo potřeba se ve sklepě prokopat nánosem jílu a najít původní odtok, kudy se voda ztrácí do pískovcového podloží, odstranit nové vrstvy materiálů ze stěn a v domě začít fungovat. Aby Cimra byla a žila,“ vysvětlují majitelé.
Jejich filozofií je využívat v co možná nejvyšší míře lokální materiály, recyklovat, upcyklovat a respektovat živé i neživé sousedství domu. „Dřevo jsme využili z lokálních nebo regionálních lesů, mnoho stavebních materiálů bylo zpětně vykopáno z hlíny nebo upcyklováno z okolních míst jako nepotřebné – zbytky starých cihel, dlažeb, pískovcových kvádrů, prken a podobně,“ ilustrují majitelé svůj přístup.
Po pěti letech od začátku prací dnes v domě najdeme hlavní místnost s názvem Svět~nice a dvě ložnice Brloh a Euforie, jejichž interiér kombinuje úctu k tradicím, stylový minimalismus a rafinované detaily – třeba namalovaná zlatá planeta na zdi za postelí nebo hvězdná obloha, nanesená na stěny a strop fotoluminiscenční barvou, která po setmění svítí. Jde o konstelaci hvězd, která byla nad Cimrou k vidění k jednomu konkrétnímu, významnému, ale tajnému datu.
Ne všechny původní domy v okolí měly takové štěstí jako Cimra – během komunistické diktatury byly mnohé strženy buldozerem a materiál se využil nebo spálil. „Na zahradě vedle Cimry stály dva domy, které dnes připomíná jen námi odkryté memento půdorysu z pískovcových kvádrů. Dalo by se takto kopat celý život. Nedávno jsme ale objevili krásnou, i když bohužel zasypanou pískovcovou studnu, stejně jako tesaný klenbový sklep ve skalní pískovcové stěně,“ dodává Radek.
Beranův hostinec v Podještědí
Ruina na spadnutí. Tak ještě před pár lety vypadala jedna z dnešních dominant podještědské obce Trávníček, do které se sjíždějí cyklisté a výletníci i místní chalupáři, ať už jen tak na pivo, nebo v rámci některé z lidových oslav. O vzkříšení roubeného hostince i podněcování kulturního života v něm a kolem něj se zasloužil spolek Dubáci, založený s cílem povzbudit Českodubsko, oživovat místní tradice a kulturu a chránit unikátní památky. Za spolkem stojí zejména tři nadšenci, jejich zásadní projekt ale už stihl přerůst regionální význam. V roce 2020 získala stavba prestižní památkářské ocenění i cenu veřejnosti. „Hostinský Antonín Beran, který zde na počátku 20. století svůj podnik vedl, by měl radost,“ říká Jan Havelka, jeden z nejaktivnějších členů spolku: „Nejen ze záchrany památky, ale i z toho, že v jejím interiéru postupně vzniká živoucí národopisné muzeum se společenským sálem a funkčním dobovým výčepem.“
Beranův hostinec: Zachráněná památka, kolem které se točí pivo i kulturní život obce Trávníček v Podještědí
Dům s vyvalenými zdmi, propadlými krovy a shnilou pavlačí lidé ze spolku odkoupili v roce 2014. Práce započaly ihned – první na řadě bylo zajištění proti zřícení a pak postupná renovace podstávkové konstrukce, roubení, zdiva…Všechno přesně podle dobových postupů pod vedením specialistů na lidové stavitelství, architektů Tomáše Eflera a Jana Pešty a libereckých památkářů. Vznikly tak třeba nové stropy z latí a žitných povřísel, nahozených jílovou omítkou. Kvůli nim bylo třeba oslovit banku semen a s pomocí kamaráda na soukromém poli vypěstovat původní žito, které dříve dorůstalo skoro do dvou metrů. „Z toho dnešního, krátkého, by totiž taková povřísla udělat nešla,“ dodává Petr Pivoňka. Překvapivým objevem pod nánosy omítek bylo odhalení původní nástěnné šablonové malby s florálními motivy. Obnova takové „falešné tapety“ je v Podještědí naprostým unikátem a díky práci týmu restaurátorek pod vedením Moniky Veselé dnes opět zdobí celý sál a přilehlý karetní salonek.
Beranův hostinec je dnes kulturním i zábavním centrem obce Trávníček i širokého okolí: Točí se kolem něj oživená lidová zábava, poutě, posvícení a masopusty, ale od dubna do října také pivo. Speciály Beranova létajícího pivovaru často čepuje sám Antonín Beran – alter ego historika Jana Havelky, který sám bydlí v nedaleké roubence.
Dvůr Haniš na Broumovsku
I na počátku tohoto domu stojí příběh, tentokrát v podobě rodinného odkazu. Hanišovi, kteří dnes ve statku provozují penzion, koupili dům před osmi lety od příbuzných. „Teta Zdenka se strýcem Mirkem vlastnili statek od 70. let. V dětství jsem za nimi jezdil na víkendy a prázdniny a už tehdy jsem si statek v Maršově nad Metují zamiloval,“ vypráví Pavel Haniš. Strýc pak roku 1989 náhle odešel a statek zůstal nad tetiny síly: „Začal chátrat, zatékalo do něj, spadly některé klenby, krov byl napadený dřevokazným hmyzem. Slovo dalo slovo a statek jsme od tety koupili i s tím, že jsme jí naproti statku zrekonstruovali chaloupku, aby nemusela místo opustit a mohla být přítomna obnově statku, kterou původně plánovali s manželem,“ vypráví Pavel Haniš. A protože je jeho profesí stavebnictví, bylo nasnadě se do rekonstrukce typické broumovské stavby se zdobenými štíty pustit vlastní hlavou a rukama.
Z původní stavby nezbylo mnoho – Hanišovi mohli zachovat prakticky jen přízemí, a to ještě ve zcela promáčeném stavu, protože do stavby zatékalo spodní i dešťovou vodou. Při prvotních „průzkumných“ pracích byli fascinováni tím, jak byli naši předkové řemeslně zruční a tehdejší projektanti předvídaví. Na jejich práci navázali spoluprací s odborníky na sanaci a statiku historických budov: „To bylo vzhledem k obnově historické budovy to nejzásadnější a vřele to doporučuji všem, kteří chtějí začít s podobnou rekonstrukcí takové budovy. V průběhu procesu díky tomu nevznikají pokusy a omyly, které vás přijdou na nemalé prostředky,“ dodává Pavel Haniš.
Největším oříškem bylo odvlhčení budovy, kterou původně ze dvou třetin tvořily chlévy: „Pod stavbou neustále prochází pramínek vody, který byl veden geniálně pod maštalí, kde byly původně krávy a vše pak ústilo na dvůr do hnojníku. To jsme museli zachovat, ale s ohledem na nové využití maštale (dnes společenské místnosti pod klenbami) jsme potřebovali místnost suchou, bez tvorby plísní a vysoké vlhkosti. To se podařilo kombinací všech možných způsobů, od provětrávání podlah pomocí tzv. iglú přes instalaci osmózy a rekuperace vzduchu,“ vypočítává majitel.
Na zhmotnění vysněného projektu oslovili rodinnou kamarádku a architektku Jiřinu Pustějovskou, syna a rovněž architekta Pavla Haniše a Ing. Petra Tučka, se kterými spolupracovali na finální podobě penzionu. „Zadání znělo jednoduše – zachovat genius loci historické stavby a vytvořit příjemné, až domácí prostředí pro každého, kdo k nám přijede. To si myslíme, že se podařilo, protože i po třech letech fungování bychom nic neměnili,“ dodává Pavel Haniš.
I tak ale rekonstrukce dnešního Dvora Haniš trvala dlouhých pět let. „Přistupovali jsme k ní s pokorou a vědomím, že budeme chtít, aby stavba, která byla postavena v roce 1878, sloužila své věci dalších více než 140 let,“ představuje Haniš svou vizi.
„Práce nás bavila, přesto že se objevovaly nové překážky, které ale vznikají při každé rekonstrukci. To nás nikdy neodradilo od konečné dostavby. Stálo to za to!“ dodává majitel, který v domě zhmotnil i odkaz svého strýce Mirka. „Právě on mi dal do vínku technické myšlení, poctivost, tvořivost a píli. Byl to obdivovaný, komunikativní člověk, kterého měli ve vesnici všichni rádi.“ Strýcovo dílo dnes prostupuje celým domem ještě v další, umělecké rovině. „Mirek byl nadaným malířem a my jsme jeho obrazy vystavili do všech částí statku, abych mu vzdal hold a poděkoval mu tam nahoru za vše, co pro mě udělal,“ uzavírá Pavel Haniš.
Chalupa po prababičce
Když si prohlížíme portfolio architektky Ivy Zezulové, nevidíme jen fotky realizací, ale také příběhy lidí, domů a prostorů, které za každým projektem stojí. Na první pohled nenápadný zděný dům není výjimkou. Původně patřil architektčině prababičce. Po její smrti koupil dnešní chalupu majitel, který ji roku 2013 opět nabídl k prodeji. Rodiče Ivy neváhali a stavení s obytnou, původní hospodářskou částí a uzavřeným dvorem koupili zpět. Když se Iva do realizace nové podoby pouštěla, dbala na to, aby zůstala zachována harmonie domu, úzce svázaného s pozemkem a půdou: „U rekonstrukcí je důležité se umět v nějaké fázi projektu a realizace zastavit nebo některé prvky ponechat, jinak by se mohlo jednat také už o novostavbu, některé nechat dožít, a to jak z pohledu finančního, tak z pohledu ekologického,“ říká architektka.
Chalupa architektky Ivy Zezulové
Nejnáročnějším úkolem bylo propojit obě části domu – obytnou, hraničící s ulicí, s původním hospodářským prostorem. Zatímco přední část ponechala architektka tradiční, s dělenými okny, dřevěnými stropy a klenbou, zadní prostor je současný, s prosklenou stěnou, která umožňuje propojení interiéru se dvorem a přímý vstup na terasu.
Pozornost přitahuje propojení prostor celoprosklenou verandou. Prototyp, který Iva vytvořila, se řemeslníkům moc nezamlouval. Společná diskuse i spousta práce se ale nakonec vyplatily. A vznikla dřevěná konstrukce s bezrámovým zasklením a vertikálními policemi. Tento moderní prvek propojil dvě stě let staré stěny a dal vzniknout prostoru, v němž se lze schovat před deštěm, pohodlně pozorovat hvězdy i odložit oblečení, boty, ale i umístit rostliny a dekorace.
Další unikátní prvek najdeme v kuchyni. Zde se zhmotnila touha dát věcem řemeslnou hodnotu a dostat ruční práci zpět do našich životů, jako to dělávali naši předci. Vznikl tak keramický obklad za kuchyňskou linkou, který je autorskou prací Iviny sestry Lenky a dodává do architektury výtvarnou linii. Do kuchyně vytvořila celkem 330 ručně malovaných obkladaček s geometricky přesným dekorem, který odkazuje na tradiční zdobení, které známe třeba z lidové keramiky nebo kuchyňských nádob na suroviny, které měla v kredenci možná i naše prababička.
Zdroj: časopis Glanc
