Venkovní prostory našich domů a bytů nemusejí být místem, kde jednou za měsíc uspořádáme grilování nebo kam chodíme věšet prádlo a odkládat věci, natožpak alegorií nutného zla v podobě úmorné práce ve vedru. Aby zahrada žila, nesmíme na ni „muset“, ale „chtít“.
NEJVĚTŠÍ KÝČ JE ZAHRADA BEZ LIDÍ
Jak má zahrada vypadat? To je složitá otázka, která má dvě roviny – individuální, jejíž odpověď závisí na tom, co se líbí nám a jaké přístupy vyznáváme, a obecnou, která je dána architektonickými principy i trendy. Architekt Ferdinand Leffler, zakladatel ateliéru Flera, má odpověď, která zahrnuje oba přístupy: „Zahrada musí žít. To je základní filozofie, podle které se při navrhování řídím. Mým úkolem je mimo jiné otevírat lidem možnosti a nabízet jim různá řešení a přístupy.“
Ona každá architektura má přesah do psychologie a co se týče zahrad, platí to dvojnásob. Na začátku by tedy mělo vždy být „povídání“ (nebo i individuální zamyšlení) o tom, co děláme ve svém volném čase, co od zahrady očekáváme, co rádi děláme, když jsme venku, a co z toho, co nám v našem domě nebo bytě chybí, nám může zahrada nabídnout. „V zahradě můžete mít saunu, jezírko, vanu, ohniště, venkovní kuchyň, jídelní stůl…“ vyjmenovává architekt některé z možností, které zahradu či terasu promění v další obytnou místnost, která nám bude sloužit minimálně půl roku. A to rozhodně není málo.
CHTÍT, NE MUSET PRACOVAT V ZAHRADĚ
„Největší kýč je zahrada bez lidí,“ říká Ferdinand Leffler a mj. tím naráží na dobu chaotických počátků podomácké zahradní architektury u nás, která se inspirovala prvními výjezdy do zahraničí v 90. letech: „Lidé se tehdy často inspirovali tím, co v zahraničí viděli ve veřejném prostoru – v parcích, okolo restaurací a hotelů… A doma na zahradě to pak nefungovalo, nedalo se v tom žít.“ Sám se inspiroval především v USA, ale také v zahradách, které vidíme v Británii nebo Francii. To jsou země, kde se do zahrad chodí žít, ne jen na ně koukat.
Dalším problémem, na který při povídání s Ferdinandem přišla řeč, je fakt, že my Češi si zahrady někdy neumíme užít. Bereme je jako povinnost, jako další místo, kde něco „musíme“. „Přitom to tak vůbec nemusí být,“ říká architekt, „Každou zahradu lze navrhnout tak, aby na ní bylo potřeba odvádět jen práci, na kterou stačím. Která nebude nutným zlem, ale bude nás bavit.“ Nahrávají tomu i současné trendy, inspirující se v divoké přírodě, jako třeba trvalkové záhony.
V zahradě dokonce není podmínkou ani travnatá plocha – ve své vlastní zahradě ji architekt nahradil mlatovými cestičkami, které jsou pro velkou rodinu a psy mnohem vhodnější. Pokud se vám tedy třeba příčí sekání trávy, i tento problém se dá elegantně vyřešit. „Všechny prvky a možnosti si rád zkouším na sobě. Vlastní zahrada je pro mě nejlepší laboratoř. Pak přesně vím, co nás nebo děti ‚vytáhne ven‘, díky čemu rádi trávíme venku večery…“ říká architekt a dodává: „Zásadní pro mě bylo udělat si to jednoduché – mít hned po ruce dřevo, zápalky a nemuset z posezení u ohně nebo grilování dělat událost, na kterou je nutné se speciálně připravovat.“
Podobný názor má i na venkovní nábytek: „Měl by být takový, aby nebylo nutné ho uklízet před nepřízní počasí,“ říká. To pak totiž může plodit nechuť nábytek rozkládat, protože „večer bude stejně pršet“, nebo nešvary v podobě nevzhledných celtových krytů na nábytek, které pak tvoří nechtěnou dominantu zahrady.
Zdroj: časopis Glanc, zahradní architekt Ferdinand Leffler
